„Byla to moje osmá výprava,“ říká Jakub Šedivý, který má mezi svými přezdívku Kajman. Vodácky vyrostl „na vodě“ u Česany v 8. oddíle vodních skautů. Odmalička měl rád kromě vody i focení, rád cestoval. A tak jako u většiny lidí, kteří mají něco rádi a dávají tomu sebe sama, tedy málem víc než sto procent, začal být ve svých koníčcích lepší než ostatní. A to Jakub Šedivý byl. Je. Všimli si ho sponzoři a rázem se mohl živit tím, co ho bavilo. „Cesta to nebyla jednoduchá. Třeba na Zélandu jsem lidem sekal trávu. Co jsem vydělal, to jsem utratil na vodě - a tak stále dokola,“ vzpomíná na to, jak se právě tam stal známým a jak pronikl do komunity od divoké vody. 

Když se řekne divoká voda, většina sportovců si představí Vavřince Hradilka nebo Víta Přindiše. „S klukama se známe dobře a občas se potkáme i na řece, což je vždycky super. Nicméně, oni jezdí hlavně v brankách a my nejvíce sjíždíme řeky v přírodě, kde jsme odkázáni sami na sebe nebo na pomoc týmu,“ vysvětluje zkušený vodák. 

Nejaktuálnější Jakubovo expediční dobrodružství začalo vlastně letos v březnu, na jedné z rakouských sjezdovek. „Tam jsme si s kamarádem řekli, že bychom mohli podniknout výpravu do Kyrgyzstánu a sjet legendární řeku střední Asie Sary Jaz,“ popisuje vznik expedice jeden z jejich iniciátorů a pokračuje ve vyprávění, že lidé jako on patří do komunity vodáků rozeseté po celém světě.

„S nápadem jsme se podělili s přáteli a zanedlouho se vykrystalizovala sestava tvořená Novozélanďany, Američanem, Rakušanem, dvěma Australany a mnou. Skoro se všemi jsem se znal osobně a někoho jsem viděl poprvé v životě na letišti v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu. To je běžná praxe,“ ujišťuje adrenalinový sportovec.

Řeka Sary Jaz pramení pod obřím pevninským ledovcem, protéká pohořím Ťan-šan a vtéká do Číny. „A to je problém, protože tam není možné se legálně dostat. Povolení nedostanete, a když tam přesto vjedete, půjdete až na dva měsíce do vězení,“ říká Jakub Šedivý. Legendární tok je přitom lidmi od fochu označován jako extrémně těžký s nepřehlednými peřejemi, kde je málo míst na zastavení, kde jsou vysoké kaskády a stupně a také velmi rychlý proud. „Už od začátku bylo tedy jasné, že pojedeme na lodích tak daleko, jak jen to půjde, tedy až k hranicím s Čínou. Pak budeme muset jít zpátky pěšky náročným horským terénem. Původně jsme se chtěli vrátit i s loděmi, ale nakonec jsme je kvůli strmému terénu museli nechat na místě svému osudu.“ Další možností návratu pak byla stará sovětská helikoptéra, ta by ovšem stála přes půl milionu. 

Celá expedice trvala devět dní a z toho pět prožili její účastnící při sjíždění jedné stovky kilometrů místy velmi divoké řeky, protékající mezi skalami a v korytu, ze kterého se až na malé výjimky nedá vystoupit. „Měli jsme trochu představu o tom, co nás čeká a kolik toho chceme každý den sjet. Řeka ale na místě vypadá jinak, než si ji člověk představuje doma u počítače. Byl to obrovský sport, strašně moc jsme si to užívali i s vědomím toho, že něco podobného se poštěstilo jen třem expedicím před námi.“

Když odvážlivci navždy opouštěli svoje lodě, čekal na ně ještě čtyřiceti kilometrová vysokohorská „procházka“ v náročném terénu do výchozího bodu. V tu chvíli se vodácká expedice proměnila v extrémní turistiku. „Ze začátku jsme se regulérně škrábali strmou suťovou stěnou po čtyřech. A do toho všeho nás pozlobilo ještě počasí. Během jízdy na lodích jsme měli pěkně, ale jen jsme vylezli na břeh, začalo pršet a pak sněžit.“

Po čtyřech dnech pochodu dorazila expedice do místa, odkud před devíti dny začínala. „V cíli jsme vnímali radost i úlevu, že se nikomu nic nestalo. Byť jsme se několikrát během expedice báli, nemuseli jsme hledat žádné nouzové řešení, zkrátka byla to těžká voda, těžká tůra, ale stálo to za to,“ dodává na závěr Jakub Šedivý a prozrazuje, že jeho další kroky povedou do Ugandy.

Spaní pod plachtou, pití vody z čistých potoků, ale i z potoků z pevninských ledovců, která připomíná spíš bahno, sušené jídlo s dobou expirace v roce 2047, krásná a mocná příroda, ale také místa, kam dosud žádný člověk nikdy před tím nevstoupil, učení se ze stylu a pohledu na život místních lidí a kultur. To je variace na život podle Jakuba Šedivého.