„Hodně let jsem bydlel v posledním třináctém patře paneláku na pražských Letňanech. Byl tam úžasný výhled! Na Mělník, do Neratovic i Kralup. Jen na Říp jsem neviděl, protože nám clonil stejně vysoký dům,“ vzpomíná. „Toho bytu byla škoda. Ten budu oplakávat do smrti,“ přiznal mý pocházející od Jihlavy.

Vyučil se v Chotěboři nástrojařem a v Chrudimi si udělal průmyslovku. Pracoval například v Tatře Kolín, kde se pro Sovětský svaz vyráběly energovlaky, tedy celá tepelná uhelná elektrárna v podobě vlaku, který stačilo přivézt na místo určení, a už se svítilo.

„V Kolíně jsem uhnal jednu slečnu a v roce 1959 jsme se brali,“ přiznal s tím, že kvůli nedostatku bytů se nechali zlákat na nábor v rámci osidlování pohraničí, do Horního Slavkova. Ze tří povinných let bylo nakonec pětkrát tolik. Pak se přestěhovali do Prahy a práci technologa našel v Tesle Hloubětín. Tam vydržel až do důchodu.

Anna Voříšková s fotografiemi nejbližších.
Příběhy pamětníků: Padesátá léta byla zlá doba, vzpomíná Anna Voříšková

„Docela dost jsem dříve fotil, ale když jsme koupili auto, bylo po focení,“ řekl. „Pořád jsme někam jezdili a peníze na focení už nebyly,“ dodal.

Přes to všechno se ženou rozvedli. Ovšem, zůstal s ní v jednom bytě dál. „Naše manželství už bylo vyhořelé,“ míní. „Oba jsme měli svůj další partnerský vztah. Do společného domova jsme si ale své známosti nevodili,“ tvrdí.

O projektu Příběhy pamětníků

Středočeský kraj.Středočeský kraj.Zdroj: Středočeský kraj

Třikrát za měsíc v rámci projektu Příběhy pamětníků Středočeského kraje přinášíme poutavá vyprávění našich babiček a dědečků. Povídání o jejich životních radostech či strastech nás mohou inspirovat, poučit, dojmout, ale i pobavit. Ve sdílených příbězích můžeme nahlédnout i do práce podniků sociálních služeb, v nichž dotyční nyní našli svůj nový domov. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Středočeského kraje.

Každý si vedl svou vlastní domácnost. Nájem platili společně a každý zvlášť si zajišťoval i stravu. Střídali se v uklízení a nádobí myli společně. „Manželka mi ale prala,“ připomněl Oldřich Myslivec. „Bylo to přátelství bez lože na dalších pětadvacet let,“ dodal.

Přesto, že si s „bývalkou“ neměli, jak tvrdí, už co říci, současně, pokud si něco povídali, neměli před sebou žádné tajnosti. „Byl jsem rád, že i žena má svého milence. Kdybychom zůstávali jen pořád doma, nudili bychom se,“ odhaduje.

Jefstavij Oleksijovyč Adamčuk v sovětské armádě (uprostřed), rok 1956.
Rusové kradli koně, jiní přišli kvůli hladu, říká pamětník ze sovětské armády

Přes to všechno se ani jeden milenecký pár nechtěl sestěhovat. Podle pana Oldřicha to z jeho strany nešlo, protože jeho milá bydlela s rodinou své dcery. Ani v paneláku by to nebylo možné, tam byla manželka. A do Oldřichova bytu se milenka nepřestěhovala ani poté, co před šesti lety manželka zemřela. Místo toho Oldřichovi oznámila, že jí vztah už nebaví.

„Beru to od ní jako podraz. Pochopil jsem to tak, že si řekla: hochu, teď bych ti něco musela dělat, musela bych se o tebe starat, třeba bys také chtěl, abych ti prala. Byla to zrada,“ je přesvědčen pan Oldřich a smutně přiznává, že mu žena hodně chybí.

Domov seniorů Jankov
Zřizovatelem Domova seniorů Vojkov, který má kapacitu 109 lůžek a poskytuje dvě sociální služby – domov pro seniory a domov se zvláštním režimem, je Středočeský kraj. Domov se rozprostírá v areálu renesančního zámku, který je zapsaný na seznamu národních kulturních památek. Součástí areálu je zámecký park, kde mohou senioři dobře relaxovat i se věnovat různým rekreačním aktivitám. Aby se cítili v Domově jako doma, stará se o ně nepřetržitě více než 60 zaměstnanců.