A to i přesto, že při sportovních seskocích má na zádech šestnáct kilo, při tandemu váží batoh s padákem dokonce dvakrát tolik. „Je to dřina, zodpovědnost, ale zároveň to musí být i legrace. Lidi to tak chtějí, mají svých starostí dost a chtějí se odreagovat a zažít něco hezkého," říká o své práci a zároveň koníčku Václav Volf.

Jak se stane, že se člověk rozhodne skákat padákem?

Ke skákání jsem se dostal asi před dvaceti lety. Přivedl mě k tomu táta, který taky skákal. Takže jsem to po něm vlastně podědil. Nejdřív mi o tom vyprávěl, pak mě vzal sem, na mladoboleslavské letiště, a tady už jsem se vlastně uchytil a zůstal jsem tu dodnes.

Kolik máte naskákáno?

Skáču dvacet dva let a za tu dobu mám za sebou přes čtyři tisíce skoků. Letos už jsem skákal více než dvěstěkrát a to máme před sebou ještě dva měsíce sezony. Každý rok se počet trochu liší, záleží na tom, kolik je zájemců o tandem a kolik skáču závodů.

Jak takové parašutistické závody vypadají?

Já soutěžím v přesnosti přistání. To znamená, že skočím padákem z výšky zhruba jednoho kilometru a mým cílem je patou trefit takzvanou nulu, neboli střed, která měří v průměru dva centimetry. Když závodník skočí třeba deset centimetrů od středu, tak už v podstatě může jet domů.

Účastníte se těchto soutěží pravidelně?

Závodů je u nás asi šest do roka, přičemž čtyři nejlepší výsledky z nich se počítají do českého poháru. Snažím se proto minimálně ty čtyři závody pravidelně každý rok stihnout.

Vzpomenete si na nějaký výjimečný skok?

Každý člověk mi utkví v paměti a každý skok je výjimečný. Stejně jako je každý člověk hezký, tak je hezký i každý seskok. Letos byl takovou specialitou seskok z balónu v rámci Bělského balónového hemžení. To byl opravdu krásný skok. Loni bylo zase zajímavé, když tu byl starý německý letoun a skákali jsme z něj ještě na starých kulatých padácích.

Co vás na skákání baví?

Je to pro mě taková zdravá droga. Baví mě na tom vlastně úplně všechno. Ty skoky jsou nádherné, obzvlášť když vyjde počasí. Je to nádherná činnost, která se musí vyzkoušet. Kdo to nezkusí, nepochopí. Je to prostě jiná dimenze.

Mají lidé ze skákání strach?

Někdy ano. Tvrdí třeba, že mají strach z výšek. Já jsem byl nedávno na výletě na Drábských světničkách a nahoře na skalách jsem se úplně klepal, já se prostě bojím i malých výšek. Ale když se někdo bojí na žebříku nebo na skále jako já, neznamená to, že se bude bát i skákat. Je to něco úplně jiného.

Stalo se někdy, že byl člověk už v letadle, ale nakonec odmítl skočit?

Občas se to stane, ale je to výjimka. Třeba letos se nám to zatím nepřihodilo.

Václav Volf:
- Padákem skáče už přes dvacet let na mladoboleslavském letišti
- K parašutismu ho přivedl jeho otec, který skákal na vojně
- Loni skončil třetí v seriálu závodů českého poháru ve skoku s padákem na přesnost
- Má za sebou přes čtyři tisíce seskoků

A vy se při skákání bojíte?

Už to asi není strach ani nervozita, je to spíš pud sebezáchovy a opatrnost. Člověk má totiž zodpovědnost. Zaprvé za druhého člověka v tandemu, zadruhé taky za svou rodinu, o kterou musí pečovat. Opatrnosti není nikdy dost a pro nějaké frajeřinky není v mém skákání prostor. Ve vzduchu musí být člověk stále ve střehu. Chyby se neodpouštějí, uděláte ji jednou a pak už nikdy.

Co se vám před seskokem a při něm honí hlavou?

Přemýšlím hlavně o samotném skoku, zodpovědnost je opravdu veliká a není čas přemýšlet o tom, že musím doma umýt nádobí. Musím se soustředit na to, co dělám, a věnovat se druhé osobě v tandemu. U sportovních skoků se soustředím hlavně na výsledek.

Z jaké výšky skáčete a jak dlouho takový seskok trvá?

Tandemy skáčeme z výšky kolem čtyř kilometrů. Volný pád trvá přibližně padesát vteřin a jeho rychlost je zhruba dvě stě kilometrů v hodině. Po otevření padáku se padá ještě asi sedm minut, ale záleží to na mnoha okolnostech.

Děláte nějaké další adrenalinové činnosti?

Ano, mám pětiletého syna (směje se). To je adrenalin jako blázen. Jinak jezdím na kole, starám se o zahradu, trénuji děti na fotbale, žiju jako obyčejný člověk. Nechci vyhledávat riziko a pouštět se do něčeho riskantního. Právě proto dělám tohle skákání, neboť jsem přesvědčen, že je to bezpečné. Samozřejmě stát se může kdykoliv cokoliv, ale i tak říkám, že nejvíc nebezpečná je cesta autem na letiště a zpátky.

Autor: Kristýna Motlová