Se sokolníky se k zámku vrátila i tradice lovu, kterou tam proslavil jeho někdejší majitel František Ferdinand d´Este. Pravda, ten dával před tradicí starou tisíce let přednost efektivnějšímu způsobu zabíjení pomocí pušky a střelného prachu.

Podle organizátora víkendové akce, Jaroslava Pelíška ze společnosti Falconia, by se právě lov pomocí cvičených dravců arcivévodovi také líbil. „Sokolnické lovy v celé republice jsou svým způsobem obyčejné a my jsme chtěli do jejich průběhu přinést také duchovno a tradici," vysvětlil Pelíšek spojení sokolnictví a Konopiště.

Sám se kvůli tomu oblékl do stejnokroje s červeným kabátcem, který si členové Falconie nechali ušít podle vzoru sokolnických uniforem z 18. století. Právě proto lovy na Konopišti začínají slavnostně, podobně jako v dobách arcivévody. Tedy nejen fanfárou trubačů, ale v kostele sv. Jakuba a Filipa na Chvojně také svatohubertskou mší. „Naše lovecká tradice se doufám udrží i v dalších letech," přeje si Jaroslav Pelíšek.

Bez nadháněčů

I když ze současného úhlu pohledu jsou lovy stále častěji veřejností vnímány jen jako kratochvílné zabíjení zvěře bez potřeby zajišťovat si tím obživu nutnou k přežití, sokolnické lovy se takovému odsudku na hony vzdalují. Sokolníci totiž nemají nadháněče, kteří u klasických honů ženou vystresovanou zvěř přímo před hlavně střelců.

A právě proto také výřady po sokolnickém lovu nejsou přehledem nekonečných řad usmrcené zvěře. To také proto, jak potvrzuje další z členů Falconie, Milan Straka ze Sychrova na Liberecku, že síly lovce a loveného, jsou vyrovnané. „Znám řadu případů, kdy dravec poté, co ho zasáhlo bránící se zvíře, svým zraněním podlehl," řekl Straka.

Statistika z lovu

Tahle tvrzení podporuje také statistika lovu z loňska. Dvacet lovců se sokoly, rarohy, káňaty či jestřáby tehdy ulovilo za dva dny jen deset bažantů. „Sokolnictví není jen o úlovku, ale o všem, co k němu patří. Tedy například i o vycházce přírodou. Lovci během dvou dnů našlapou kolem dvanácti kilometrů," dodal Jaroslav Pelíšek s tím, že ačkoliv bylo o víkendu krásně, pro sokolníky to parádní počasí nebylo.

Při teple se dravcům do vzduchu moc nechce. Když už se tam dostanou, hrozí, že se pták nechá unášet stoupavými proudy vzduchu a jednoduše se sokolníkovi zalétne.

Rozhovor se sokolníkem Jaroslavem Pelíškem

Lovíte bažanty a ty před dravce někdo vypouští z klecí?

Vůbec ne! To by nás ani nebavilo. Lovíme mimo bažantnici jen ptáky, kteří odtamtud odletěli. Nejde nám o kořist, ale o pocit ze souhry dravce s člověkem.

Jak takové ulovení bažanta dravcem vypadá, zabije ho?

Může ho zabít, ale většinou ho jen chytí a zbytek, takzvaný záraz, provede pomocí sokolnického zavazáku, tedy nože, sám sokolník.

Jak jste mi už řekl, je motivování dravce, aby lovil, dost složité. Jak to děláte?

Člověk dravci nabízí dvě zásadní věci, kvůli kterým se k němu vrací - potravu a bezpečí. I dravý pták má své nepřátele, protože není na vrcholu potravního řetězce, jako člověk. Proto sokolník musí najít rovnováhu, aby chtěl dravec lovit. Když bude pták sytý, nemá k lovu důvod. A když bude hladový, nebude mít sílu lovit. Ani dravec totiž nelétá jen tak, ale proto, aby chytil kořist a nasytil se. Když je najedený, sedne si na strom a tráví, dál už neloví.

Už vám nějaký dravec uletěl?

Samozřejmě. To se stává, i když v současnosti mají dravci telemetr a pomocí směrové antény jsme schopni je najít. Jiné ale je, jestli k vám pak přiletí.

S jakým dravcem lovíte?

Doma mám sokoly, rarohy, orly a jestřáby.

Předpokládám správně, že to nejsou ptáci vybraní z hnízd?

Samozřejmě. I na sokolníky chodí kontroly a musí se prokazovat takzvaným Cites kartou, kde je původ ptáka zanesen.

Sokolnictví je pěkný byznys…

Ano, je. Na závodech bylo několik významných chovatelů, kteří obchodují se šejky z Emirátů. Tam má sokolnictví velkou nepřerušenou tradici. V českých zemích sokolnictví pomalu začalo upadat s rozvojem a rozšiřováním střelných zbraní, tedy někdy v sedmnáctém, osmnáctém století. Lovci bažanty raději hned stříleli, než by dva roky vychovávali dravce. U nás se sokolnictví začalo ve větší míře obnovovat až někdy v roce 1961 a stopa toho vede i na Benešovsko. První knihu o sokolnictví totiž napsal Zdeněk Sternberg, současný majitel hradu Český Šternberk. Ten byl i u založení Klubu československých sokolníků.

Čtěte také: Sokolník: Lovečtí dravci jsou lenoši, nechtějí létat, chtějí klid a žrádlo