Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 15. díl

29. 6. 2012

Praha - Můj milý dení(č)ku, tak mám ten závod za sebou. Uteklo to jako voda a dneska je to týden od chvíle, kdy jsem se do závodu vrhnul. Musím ti, milý dení(č)ku, napsat, jak to vlastně bylo. Za těch pět hodin jsem okusil mnoho pocitů - nervozitu, radost, euforii, zoufalství, apatii, nadšení, bolest a nakonec spokojenost.

Jiří Macek v cíli 30. ročníku triatlonu Dřevěný muž. | Foto: Tomáš Stránský

Víš, poslední týden jsem byl hodně nervózní. Jako kdyby šlo o titul mistra světa a ne o titul být Dřevěným mužem. Ono je to ale vlastně jedno, titul jako titul.

Čtyři dny před tím triatlonem Dřevěný muž jsem poprvé sednul na závodní kolo, dva dny před startem mi kamarádka Jana Hladíková určila jídelníček. Držel jsem se ho zuby nehty.

A pak se to stalo. Byla sobota, osm ráno a já skočil, spolu s ostatními 130 závodníky, do rybníku. Tam, na okraji Českého ráje. To plavání bylo dlouhé. Asi desetkrát jsem si loknul bahnité vody, asi stokrát mě někdo kopnul. Z vody jsem se vybelhal jako po probdělé noci, motal jsem se. Byl jsem tam 23 minut a uplaval asi kilometr. Na můj vkus to bylo dlouhé. Hodně dlouhé. A ty plavko-trenky, které jsem měl jediný (ostatní měli klasické plavky nebo dokonce neopren) mi dost vadily. Pořád se nafukovaly.

Pak jsem sedl na kolo a uháněl na čtyři okruhy po 25 kilometrech. Hned mě dojel dlouholetý kamarád Jirka Lukášek. Chvíli jsem za ním na kole vlál, pak šlápnul do pedálů a byl pryč. Jezdí mu to dobře. Takhle mi ujelo několik skupin. Vždy jsem si myslel, že s nimi pojedu, pak jsem ale zhodnotil své síly a řekl si: Chlapče, klid! A jel jsem si své tempo.

Na desátém kilometru jsem dostal křeče do pravého lýtka. Poprvé v životě. Bolest a tak trochu zoufalství. Jenže pak jsem se přimotal do skupinky šesti dalších koláků a najednou jsem se rozjel. Začalo mi být krásně, povídal jsem si s Janou Hladíkovou, která se mnou jeden okruh odjela. Přišla euforie. Nevnímal jsem čas, kilometry, jen si užíval pohybu.

V posledním kole jsem si řekl, že mám dostatek sil, a tak všem kolegům ujedu. Jedou moc pomalu, řekl jsem si. Napadlo mě, že místo úniku zastavím a vykonám malou potřebu. A tak jsem zabrzdil. To ti byla, můj milý dení(č)ku, velká chyba. Sice jsem se vyčůral, ale ujeli mi tak daleko, že jsem je honil dalších deset kilometrů. Přišel pocit zoufalství. Dojel jsem je, ale až do cíle kola jsem byl totálně zničen.

V cíli kola jsem se nezdržoval, přezul boty a vyrazil na běh. Třináct kilometrů. Dva tři kilometry to šlo, ale pak začaly tuhnout nohy. Byly čím dál těžší. Bylo pravé poledne a já měl krizi, o které si pak všichni vždycky po závodě povídají. Nebyl to takzvaný hlaďák, kdy je tělo jakoby bez vlády, jedl jsem podle pokynů. Ale nohám se nechtělo. Když jsem zrychlil, okamžitě jsem zpomalil. Prostě krize. I tak jsem předběhl asi patnáct soupeřů.

Jana se mnou jela na kole, pouštěla mi nějakou muziku a pořád něco povídala. Já se asi desetkrát zmohl na zoufalé: Já už nemůžu, zastavuji! Neudělal jsem to ani jednou. Pořád jsem běžel. Už ne jako Forest Gump, ale jako někdo, kdo cítí konec světa. Chtěl jsem si lehnout do příkopu a spát. Jenže v cíli na mě čekala parta kamarádek s transparentem, můj fanklub. I kvůli těm holkám jsem musel běžet.

Pravé poledne, slunce pálilo, asfalt sálal a já toho všeho měl plné zuby. Při životě mne držely kamarádky. Prostě baby.

Když jsem klesnul v cíli do kolen, zastavila se časomíra na 5 hodinách 9 minutách a 51 vteřinách. Nezvítězil jsem, dokončil jsem na 72. místě ze 131 závodníků. Jenže, milý dení(č)ku, já se jako vítěz cítil. Tu euforii posledních padesáti metrů bych ti přál.

Proč jsem do toho závodu „šel"? Kvůli všem těm pocitům, dení(č)ku, které jsem ti napsal.

Vítězem nemůže být každý. I když, proč ne…

P.S.: Milý dení(č)ku, běhat budu dál. A někdy si zase sednu a něco ti napíšu…

Čtěte také:

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy