Zabýváte se historií, proč právě historie?
Historie byl můj největší koníček od dětství. Já jsem byla jedno z mála dětí, které už ve škole vědělo, co bude dělat a šla jsem si za tím. I když klikatými cestami, stejně jsem se k té historii nějak dostala.

Zabýváte se hlavně židovskou historií, proč právě ona?
Židovské dějiny úzce souvisí s mým povoláním knihovnice, ačkoli se to nezdá. Městská knihovna Kolín spravuje židovské památky města Kolína a tudíž to byla jasná volba. Nejde jen o to spravovat tyto památky, ale nějakým způsobem je také zpřístupňovat a lidem sdělovat, kdo to Židé byli a proč žili právě v Kolíně, proč se městu říká Jeruzalém na Labi, proč jsme tu měli od roku 1504 druhou největší komunitu Židů v Čechách.

Co je na židovských dějinách pro vás nejzajímavější?
To je hodně složitá otázka. Asi možná to, proč právě v Kolíně ti Židé ve středověku zůstali. Je to zajímavá otázka, na kterou téměř neznáme odpověď a můžeme si ji jen domýšlet. Nemáme na to žádný úřední dokument.

Povězte nám o tom více.
Z krále Ladislava Pohrobka byli Židé vypovězeni z královských měst. Takže v Čechách i na Moravě všechna královská města vyhánějí Židy, ti se uchylují do poddanských měst, k jednotlivým šlechticům na panství a tak dále. Na Kolín se to „jakoby“ v tu dobu nevztahuje. Je to způsobené tím, že město Kolín, ač od začátku královské, po určitou dobu v době husitské a posléze v době poděbradské tak trochu přichází o statut královského města a stává se soukromým majetkem pánů z Poděbrad. Tudíž se na něj z nějakých důvodů toto královské nařízení nevztahuje, a když už zase statut královského města získává zpět, tak už to nikdo zpětně neřeší. Takže tu Židé zůstávají a v době největšího rozkvětu tvoří více jak čtvrtinu obyvatel města, byť žijí v té jedné židovské ulici. Pak se tedy rozrůstají až doby Karla VI. a jeho zákonů, které mají nějakým způsobem omezit židovskou populaci v rámci celého českého království. To je asi ta úplně nejzajímavější věc. Z Kolína museli Židé odejít jen jednou za 750 let, co tady žilí, a to v roce 1541,. Tehdy musí odejít z kompletně celého Českého království z nařízení Ferdinanda I., protože on byl přesvědčený, že Pražský hrad vyhořel kvůli Židům. Ale už jeho nástupce na trůn Maxmilián II. pochopil, že hospodářství země Židy potřebuje, takže je zve zpátky a Židé se do Kolína vracejí.

Zájemci o cestování po exotické zemi se sešli v komorním sále Městského společenského domu v Kolíně, kam je pozval Jiří Kalát.
V Komorním sále společenského domu se cestovalo po Izraeli

Jste spoluautorkou publikací o židovské obci v Kolíně. Myslíte si, že publikace pomohly propagaci židovské historie a památek v Kolíně?
Určitě. Turisté za těmito památkami do Kolína jezdí a nejezdí pouze turisté, ale také Židé. Což je asi to nejlepší, co mohlo být. První kniha se díky sponzorům vydala i v angličtině a odešla do celého světa, protože si ji rozebraly židovské kongregace působící v celém světě. Tam je dostávaly děti jejich židovských škol, a když sem Židé přijížděli, tak přijeli již s knihou v ruce. Věděli kam jedou, co chtějí vidět a na druhé straně se to dostalo do rukou potomků židovských rodin, které nějakým šťastným způsobem přežili holocaust a vábí je to sem, aby se přijeli podívat, kde tady jejich předkové žili. Ono je docela šok, když vám přijede z Ameriky dvacetiletá slečna a my jí tu ukážeme náhrobky na starém židovském hřbitově z dob objevení Ameriky.

Je právě dohledávání náhrobků tím, co vás baví nejvíce na židovské historii?
Nejvíce mě asi baví spojovat. Baví mě spojovat židovské rodiny od nejstarších pramenů až do těch současných. A vůbec nejlepší je, když to všechno papírově pospojuji a na konci stojí ten živý člověk a toho to zajímá těch osm, deset generací té rodiny zpátky.

Přibližte nám některý z příběhů rodin, které se vám podařilo spojit.
Podařilo se nám s manželem, že jsme spojili z celého světa asi pět nebo šest větviček jedné rodiny. Konkrétně rodiny Hellerů. Eliáš Heller pocházel z Křince. Původně jsme psali jen o něm a jeho synech. Posléze jsme zjistili, že nemáme žádné fotografie, což nás vždycky trápí, protože když nějaký text vyprodukujete bez obrázků, tak to není ono. Manžel náhodou objevil na internetu fotografii velikosti mého prstu, což moc nejde publikovat. Tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám.

Co jste tedy udělala?
Program jsem přesvědčila, že jsem z rodiny, a že bych ráda zjistila, jak se tam ta fotka dostala. Asi za dvě hodiny mi přišla odpověď z Jižní Ameriky. Já jsem Patricie, jsem praprapra vnučka Eliáše, ale tu fotku tam dal můj bratranec ze Ženevy, posílám ti kontakt. Já jsem samozřejmě již Patricii vysvětlila, že nejsem z rodiny, ale že o panu Hellerovi píšeme. I tak byla nadšená. Ze Ženevy pak přišlo, že on tam tu fotografii dal, ale že není jeho, ale bratrance, který žije v Londýně, a že mi posílá kontakt. Takže takhle se podařilo několik těch větví spojit včetně té, o které jsme věděli, že žije tady v Čechách.

Peníze. Ilustrační foto.
Do průmyslové zóny přibyl investor



Má příběh další pokračování?
Bez naší iniciativy potom došlo k tomu, že jeden ze členů té nejmladší větvičky, která odešla za hranice až v roce 1968 a uměla ještě česky, sem přiletěl a přivezl další fotografie. Článek si chtěl odvézt a dát to ostatním, kteří však neuměli česky. Sám tedy chtěl článek přeložit s tím, že my mu ho zkontrolujeme. Nenapadlo mě, v čem bude problém. Ti jejich předkové byli majiteli zbytkových šlechtických velkostatků v okolí. A jako takoví se věnovali polním pracím. Vysvětlete někomu, kdo překládá do angličtiny, co je to sušárna čekanky, co je to čekanka, a proč se vůbec sušila. Nakonec se podařilo a všichni byli tak šťastní, že se domluvili a udělali v Křinci sjezd a při té příležitosti tam na náměstí praotci Eliášovi a jeho manželce postavili pomník. To je to, co mě na tom baví. To slovo spojovat.

V současné době spojujete nějakou další rodinu?
Ano, židovské muzeum v Praze vydává sborník „Židé v Čechách“, který vychází každé dva roky a my do něj vždy přispíváme jednou rodinou. Tudíž spojujeme jednu rodinu. Jinak v letošním roce bylo 75. výročí odsunu židovských transportů do Terezína. Pro přeživší Židy a pro ty, kteří sem jezdí, to byl velký důvod přijet. Byli tu tři dny, kdy vzpomínali, chodili jsme po židovských hřbitovech i školách, kam chodili židovští studenti. My jsme k tomu výročí letos a dva roky zpět dělali dvě velké výstavy, které se pracovně jmenovaly „Děti hledají děti“. Skutečně děti hledaly děti. Kolínské děti s naší pomocí tedy zjišťovaly, co se stalo s dětmi z židovských rodin v období holocaustu. Pět let jsme tedy pracovali a vznikly dvě výstavy. Nyní pracujeme na tom, aby z toho do konce roku vznikly dvě knihy – česká a anglická verze.

Jaká byla spolupráce se studenty?
Byli to studenti gymnázia, obchodní akademie a stavební školy. Sami si to vybrali, nikdo je nenutil. Některé to bavilo více, některé méně, protože si nedokázali představit, co to obnáší. Většinou to dělali ve dvojicích nebo trojicích. Dostali program, kam mají jít, koho navštívit a co vyřešit a postupně jsme tvořili, až se něco podařilo.

Kolín má jistě z historie co nabídnout. To je z vašeho vyprávění zřejmé. Myslíte si však, že má šanci obstát v konkurenci Kutné Hory?
Pokud se týká židovských památek, pak má jistě navrch Kolín se svou v jádru gotickou, barokně přestavěnou synagogou, zachovalým ghettem, dvěma židovskými hřbitovy či 65 položenými Stolpersteiny (pamětními kameny na židovské obyvatele města).

Miroslava Jouzová * Miroslava Jouzová je knihovnice, historička, baráčnice, žena mnoha kulturních, společenských a zejména historických aktivit v širokém regionu.
* V roce 2011 se stalo osobností roku města Kolína
* Byla nominovaná do Řádu srdce Kolínského deníku
* Je spoluautorkou několika publikací s židovskou tématikou.

Ilustrační fotografie.
První etapa rekonstrukce Pražské ulice je ukončená