Marcela Linková: Se sexuálním násilím se setká více než polovina studentů

„Chceš si prodloužit doktorandské studium, tak co těhotenství, to je taková snadná cesta. Můžeme to hned vyzkoušet.“ nebo „Co tady dělá taková pěkná holka, tohle jsou náročná studia. Najděte si radši bohatého manžela nebo běžte dělat modeling.“ I takové věci mohou slyšet studentky univerzit v Praze i ve zbytku republiky. Jak se s problematikou popasovat řešili odborníci na konferenci zaměřené na sexuální obtěžování a násilí na vysokých školách, která v listopadu proběhla v rámci českého předsednictví Rady EU.

Politikou se zabývám, protože ona se zabývala mnou, říká Karel Schwarzenberg

Na konferenci zazněly výsledky unikátního projektu UniSAFE, který mapoval rozšířenost násilí a sexuálního obtěžování na evropských vysokých školách. Kolika osob se téma dotýká?

V roce 2008 a 2009 jsme realizovali studii, která ukázala alarmující čísla, a ta jsou v podstatě stejná i teď. Na univerzitách jsme zjistili výskyt genderového násilí u 66 % studujících a 22% výskyt přímo sexuálního obtěžování. Aktuální evropský průzkum UniSAFE proběhl na 46 univerzitách v 15 evropských zemích. Vyplývá z něj, že s nějakou z forem násilí má zkušenost 66 % osob. Se sexuálním obtěžováním se setkal každý třetí. Problém je tu velmi dlouho, už před deseti lety se na nás obracely studentkyz jedné pražské fakulty se závažnými zkušenostmi sexuálního násilí, které zažívaly ze strany jednoho docenta.

To jsou alarmující čísla. Proč tomu tak je?

Je to velmi podceňované téma. V Čechách nemáme univerzitu s robustní politikou, která by s problémem bojovala. Do nedávna chyběla na školách osoba, která by měla problém jmenovitě na starosti. Až nyní, v reakci na zveřejněné případy, vznikají na školách ombudsosoby, na které se studenti mohou obrátit. Institucionální procedury ale stále chybí. Studenti pořádně nevědí, komu takový případ hlásit. Velmi zásadní je funkce studentských spolků a iniciativ, které často toto téma začnou řešit a hledají institucionální postup. Přitom třeba ve Španělsku vnímají oblast genderově podmíněného násilí jako velmi zásadní problém. Vědí, že nejde o ojedinělé případy selhání jednoho člověka, který neumí udržet své pudy na uzdě, ale že se jedná o závažný problém, který se váže k hierarchickému prostředí univerzit. Právě prostředí nerovných vztahů mezi studujícími a vyučujícími může být semeništěm zneužívání moci.

Obrazem: Zalepená ústa a bílé papíry. Aktivisté protestovali u čínské ambasády

Jaké jiné genderově podmíněné násilí na univerzitách evidujete? Protože nejde jen o to sexuální…

Snažili jsme se k tomu v rámci studie přistupovat velmi zevrubně. S opravdu nejhorší formou sexuálního násilí, kam spadá znásilnění nebo pokus o znásilnění, má zkušenost 4 % studujících, což je v rámci našeho výzkumu téměř800 studentů. Nejčastější formou je psychologické násilí, s nímž má zkušenost 52 % studujících a pak je to již zmiňované sexuální obtěžování, s tím má zkušenost 30 % studujících. Přitom nejde jen o genderovou problematiku. Znevýhodněné jsou i osoby, které jsou chronicky nemocné, handicapované nebo jiné rasy a etnicity, přičemž nejzávažnější charakteristikou je LGBTI+ s 66 % a nebinární osoby, u kterých je výskyt násilí až 72 %.

Nahlášených případů je ale minimum. Proč oběti nebo svědci problematické chování nehlásí?

Podle našich údajů takové případy nahlásí jen 7 % lidí. Většinou si nejsou jisti, jestli je dané chování natolik závažné, aby si nahlášení zasloužilo, nebo nevěří, že to něčemu pomůže. Mezi nejzávažnější dopady související se studiem, které studující se zkušeností mají oproti těm, kteří takovou zkušenost nemají, patří pocit nespokojenosti s kurzem či výukou, snížení studijních úspěchů a snažení. Přitom negativní dopady to má nejen na oběti, ale i na svědky.

Dá se tedy říct, že řešení problému je v Čechách v úplných plenkách?

V Čechách v tuto chvíli ani nevedeme diskusi o tom, co je přijatelné a co není. Jako naprosto normální se u nás berou sexuální vztahy mezi studujícími a vyučujícími. Přitom obecně to lidem oprávněně vadí. Když profesor s někým spí, ovlivňuje to celé prostředí, nemáte garanci, že bude všem měřit stejně a spravedlivě. V projektu UniSAFE pracujeme s takzvaným modelem 7P, který označuje všechny typy aktivit, které by instituce měla dělat, aby problematiku pokryly komplexně. Kromě pravidelného sledování různých forem násilí sem patří prevence, pomoc obětem, poskytování služeb či partnerství s dalšími pomáhajícími subjekty nebo profesemi. To vše by měla zastřešovat jasná institucionální politika. Univerzity si v současnosti nemusí ani vést statistiky nahlášených případů. Výsledkem projektu bude i toolkit s návrhem možných opatření a příklady dobré praxe v rámci Evropy.

Bezdrátové kardiostimulátory slouží lidem už deset let. Zachránily tisíce životů

Čím se ještě můžeme inspirovat ze zahraničí?

Školy by měly vytvářet preventivní opatření. Můžou to být kampaně nebo obecně informační materiály. V zahraničí je prevence součástí úvodních seznamovacích setkání pro studenty, kteří nově nastupují na univerzity. Dostanou školení, které je informuje právě o tom, co se může, nesmí, za kým můžou v případě potřeby jít, jak mají postupovat. Na zahraničních školách probíhají vzdělávací akce a některé univerzity mají dokonce povinná školení pro vyučující.

Na policii se hlásí jen ty nejzávažnější případy. Jak tedy mají studentky postupovat?

Nyní je tu vakuum a chybí institucionální nastavení. Někdy se s tím oběť svěří třeba kamarádce, která to nechce nechat být a dá dohromady svědky, popřípadě se svěří osobě, které důvěřuje. Důležité je si problematické chování zaznamenat. Nahrát na mobil, uchovat online komunikaci. Dokud ale nebudeme mít nastavené systémové řešení, tak takové chování zůstane problémem. Nesmírně důležitá je práce studentských spolků, které na problematiku upozorňují, ale v tuto chvíli často suplují práci institucí, což je nutí bez podpory vytvářet pravidla. To by mělo být právě odpovědností univerzity. Je klíčové, aby vysoké školy a univerzity a jejich vedení přijaly odpovědnost za vytváření bezpečného a důstojného studijního a pracovního prostředí. Skutečně není možné, aby se školy nadále tvářily, že nejde o jejich problém nebo jde o situaci mezi dvěma rovnými dospělými osobami.