Příběhy pamětníků: Jarmila Hubingerová brala okupaci v roce 1968 jako křivdu

Pětaosmdesátiletá znojemská rodačka a vyučená nástrojařka přišla do Berouna ve svých 22 letech. Předtím ale ještě stihla jít na vojnu, po které toužila. V roce 1954 se stala jednou z „dívek v modrém“, když nastoupila do vojenské Školy pozemních specialistů letectva Žamberk.

„Jít na vojnu jsem si zvolila, protože se mi to moc líbilo. Pamatuji se, že jsem chtěla jít do vojenské školy už v 15 letech. Jenže maminka mi to nedovolila, tak jsem šla na učňák. Až když jsem dodělala školu, tatínek se mě zeptal, jestli tedy na vojnu chci a podal mi přihlášku,“ vypráví seniorka.

Na čtyři roky se jí posléze stal domovem Žamberk, kde se také vdala a narodil se jí syn Vojtěch. Následovalo stěhování do Berouna. „Manžel tu měl rodiče, tak jsme se rozhodli přestěhovat.“

Příběhy pamětníků: Před ruskými vojáky mě zachránil učitel, vzpomíná pamětnice

Z okolí

Domov našli v dnes již neexistující čtvrti V Rybářích. Zde si našli podnájem, kde ve třech žili ve dvou místnostech. „Poté jsme se přestěhovali do novostavby v Erbenově ulici. Manžel chtěl ale do Berouna za fotbalem. Jeho sestra mu tehdy řekla, že by mohl hrát za cementárny, že bychom mohli dostat byt.“

Ten také nakonec dostali. Žili zde až do doby, kdy manžel Jarmily Hubingerové zemřel.

Na život v Berouně vzpomíná ráda. Pohoda ale netrvala moc dlouho. V roce 1968 přišla okupace. Paní Jarmila si dodnes přesně vzpomíná, jak tanky vojsk Varšavské smlouvy projížděly po Plzeňské ulici.

„Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Až ráno jsme se z rozhlasu dozvěděli, že jsem okupováni. Nejvíc si to asi užíval syn, který ještě jako dvanáctileté dítě chodil rozvěšovat letáky. Až jsem ho hubovala, že by se mu mohlo něco stát, “ líčí dramatické okamžiky.

Tanky stály hlavně u budovy soudu. „Když jsme kolem procházeli, pamatuji se, jak se na nás otočily věže s hlavněmi. Asi aby nám vojáci nahnali strach. Ten jsme měli, ale všichni jsme se tvářili nebojácně,“ vypráví žena již s úsměvem.

Doba normalizace nebyla podle Jarmily Hubingerové lehká, lidé však měli větší soudružnost. Všichni až na „kované“ komunisty s příjezdem okupačních vojsk nesouhlasili. „Tenkrát bylo mez lidmi hodně strachu, ale lidé určitě při sobě drželi mnohem více, než je tomu dnes. Tehdy jsem to brala jako velkou křivdu, stejně tak můj syn,“ podotýká pamětnice.

Příběhy pamětníků: Padesátá léta byla zlá doba, vzpomíná Anna Voříšková

Z okolí

V následujícím roce se hrálo mistrovství světa v hokeji a Československo porazilo Sovětský svaz. Jarmila Hubingerová na tuto událost velmi ráda vzpomíná.

„Pamatuji si velmi dobře, jak Jozef Golonka na ledě ‚hrál housličky‘ a pak z toho měl postih. Když jsme vyhráli, strašná spousta lidí vzala auta, jeli jsme do Prahy a slavili vítězství. Vyrazili jsme celá rodina. Bylo to lepší než 1. máj. Byl to úžasný zážitek, na který nikdy nezapomenu,“ vypráví.

I když dnes cítí menší životní jistotu, cítí se svobodnější, a to jak v přístupu k informacím, tak i kvůli cestování. Získat tehdy cestovní doložku nebylo vůbec jednoduché. „Když jsme chtěli jet do Jugoslávie, tak jsme museli honit přísliby a dokládat, že jsme bezúhonní a podobně. Vyhověli nám až při odvolání, když nám to zamítli,“ uzavírá pamětnice.