Kde se tenhle nápad vzal? Na to jsme se ptali cestovatele, fotografa a dobrodruha Marka Jelínka.

Chystáte se na dlouhou cestu na koloběžce projedete střední a jižní Ameriku. Proč zrovna na koloběžce přes střední a jižní Ameriku?

Původně jsem chtěl stopem, ale když jsem v garáži pak uviděl koloběžku, na které jsem kdysi jezdil, nápad byl na světě! (směje se) A už to jelo. Koloběžka je vynikající přibližovací prostředek a spoléhám se jen na sebe: navíc se tu spojila originalita s bláznovstvím a tak to mám rád.

Byl jste už někdy v jižní Americe?

Na kontinentu jsem byl už čtyřikrát. Vždy mě dostane ta barevnost, radost, taková jednoduchost, která se tu u nás na starém kontinentu pomalu vytrácí, pod nátlakem chaosu a nesmyslných zákazů, a paragrafů, takovým lehce nadnárodním diktátem.

Podle čeho jste vybíral trasu?

Trasu vždy snoubím s místy, kde jsem už byl, protože se tam rád vracím, a místy, kde by to mohlo být zajímavé, přínosné jak pro mě, tak i pro veřejnost, která mě sleduje na mých cestách.

Byla příprava této konkrétní trasy v něčem jiná?

Tentokrát jsem si dal opravdu záležet, poznáme vše pouště, Karibik, Amazonii, Andy a i nebezpečná místa jako Darien Park. O území, kterým musíme projet, tedy oblast mezi Panamou a Kolumbií, se říká, že tam sídlí drogový kartel. Ale to se tak říká, aby vynášel obchod s lodní přepravou, která těží ze strachu turistů. (směje se)

Kdy vyjíždíte na svoji dlouhou cestu?

Expedice startuje 20. listopadu v mexickém Cancunu, projedeme všechny státy střední Ameriky, dále přes Kolumbii, Ekvádor, do již zmíněné Amazonie. Cílem je město Punta Arenas v Chile, je to na samotném cípu tohoto kontinentu, projedeme vesměs všechny státy.

Zmínil jste, že vám cesta bude trvat půl roku. Jak se člověk připraví na to, že na šest měsíců „vypadne" z normálního života? Vypovídáte své nájmy bytů, domácí mazlíčky dáváte k příbuzným?

Jasně, skončili jsme v zaměstnáních, vypověděli nájemní smlouvy a hurá do světa. Expedice by měla trvat půl roku optimistickým okem, ale víme že bude trvat o něco déle, není možné, aby na takové cestě nenastaly problémy.

Jak se připravujete na tento půlrok?

Příprava spočívá hlavně ve sbírání poznatků o každé zemi, kterou pojedeme. Všechny mají svá pravidla, svoji měnu a podobně. Ale máme to ulehčené tím, že to tam znám, takže překvapení lze očekávat spíše ve střední Americe, ve které jsem byl jen jednou. A samozřejmě se připravujeme pravidelnými jízdami na koloběžkách, abychom měli fyzičku.

Neobáváte se, že to je příliš dlouhá doba na takovou expedici? Co když vás rozbolí kotník uprostřed cesty?

Jsou expedice, které trvají třeba i dva roky. Nicméně, když se někomu něco stane, jsme jeden tým, takže na sebe budeme čekat a podobně. Když jednoho bude bolet kotník, druhého záda, vždy na prvním místě je zdraví, takže máme v plánu i pravidelné zastávky na odpočinek. Nejedeme závod, lze očekávat, že se na jednom místě zdržíme i několik dní, abychom předcházeli předčasnému vyčerpání a nabrali síly na další cestu.

Co všechno berete s sebou? Máte napsaný seznam, je nějaký váhový limit, který nemůžete překročit?

Bereme s sebou nejnutnější věci, tak abychom se i váhově vešli do limitu, který je daný letištními pravidly. Díky našim skvělým partnerům jsme připraveni i co se týče bagáží a koloběžek. Vybavují nás profesionálními voděodolnými vaky, a koloběžky budou vybavené opravdu do extrémních podmínek. Mohu s klidným vědomím odškrtnout tuto položku a nyní akorát popřemýšlet, co s sebou za zbytečnosti vzít, protože většinou člověk bere věci, o kterých se domnívá, že je bude potřebovat. Až pak na místě zjistí, že je vlastně nepotřebuje. Ale jo, pár základních věcí, jako stan, spacák, člověk musí brát. Jelikož tam panují vedra, aspoň v té první etapě, tak toho člověk s sebou moc nebere, horší to bude, až potkáme v horách zimu.

Určitě jste o svých plánech hovořil s okolím. Jaké byly první reakce, když jste zmiňoval, že chcete vyrazit přes celý kontinent na koloběžce?

Mé okolí, je na mé cestování zvyklé, ale když padla zmínka o koloběžkách, všichni zpozorněli. Ač jsou zvyklí na ledasco, tohle je už trochu za hranicí! (směje se). Protože mě znají, vědí, že to myslím zcela vážně, takže se setkávám s kladně kontrastními ohlasy typu: „Ty jsi šílenec, jsi blázen, ale fandíme ti, tohle tady ještě nebylo!" Samozřejmě se ozvaly i záporné komentáře, že to projet nelze a takové ty řeči, co se vedou v hospodách: „Co když tě okradou, co když se ztratíte?" Vždy se tak nad tím upřímně pousměji, protože okraden v jižní Americe jsem už byl dvakrát, a to mi ukradli i pas, takže mě snad už nedokáže nic překvapit. Zkrátka mám rád tyhle výzvy a demonstrovat to, že všechno je to jen v hlavě, překonat strach, nějaké domněnky, a jít si svou cestou. Nemám prostor a kapacitu pro negativní názory. Nevnímám je. Vždy je lepší si to zkusit a jít do toho naplno, než sedět u stolu.

Na co se těšíte z celé cesty nejvíce? Je nějaké místo, které prostě musíte navštívit?

Těším se na cestu samotnou, protože člověk má možnost se rozvinout i v té osobní rovině, poznává sám sebe, posouvá svoje hranice, zjišťuje, čeho je schopen, aby přežil, žil a ještě se u toho bavil. Z geografického pohledu se nejvíce těším na El Salvador a Bolívii. Ta druhá zmiňovaná země má prostě svou specifičnost. Má největší solnou pláň na světě Salar de Uyuni, kde se doslova tvoří mraky a vše se zrcadlí. Těším se na zážitky, které pak budu moct sdílet s ostatními prostřednictvím fotek, navíc to budeme celé točit, takže se pak lidé budou moci podívat na dokument, který bude výsledkem celé expedice. Musím ještě dodat, že jsme se spojili s charitativní organizací, která staví školy dětem, takže celá cesta, dostává další náboj a smysl. Budem navštěvovat školy vše fotit.

Kolik lidí celkem pojede? Jak jste je našel, případně přesvědčil, aby se k vám přidali?

Jede nás celkově sedm sedm statečných! (směje se) Čtyři kluci a tři holky. Nemusel jsem vůbec přesvědčovat, to já nedělám. Když jsem na svých cestách, často dávám své příspěvky na sociální síť, a protože jsem i fotograf, tak tam k tomu dávám i fotky. A když jsem na sociální síť napsal, že se chystám na tuto cestu, přihlásilo se mi hodně lidí, opravdu hodně, až jsem z toho byl překvapený. Vybral jsem zajímavé lidi, kteří mi jsou nějakým způsobem blízcí a mám je rád. No a vznikla expedice, která tu nemá obdoby.

Čtěte také: Horolezec Petr Mašek: Pokoušet se o vrchol Čo Oju by bylo bláznovství