Jak vás napadlo, že budete sbírat zrovna policejní nášivky?

Při povodních v roce 2002 jsem se jako dobrovolník přihlásil do skladu hmotné pomoci, kde jsem se setkával se strážníky z našeho města i Hořic a Zlína, kteří u nás pomáhali. Tam jsem si poprvé všiml, že mají na levém rukávu u triček a košil rozdílné nášivky. Po povodních jsem byl pozvaný ke starostovi za své nasazení při povodních, a když se mě zeptal, jestli by pro mě něco mohl udělat, požádal jsem ho o nášivku naší městské policie. Řekl, že to není problém.

Kolik vám tehdy bylo?

Bylo mi 15 let, ta první byla právě domácí, kralupská. Dostal jsem hned tři kusy. Jednu jsem si tehdy pověsil na nástěnku a dvě jsem mohl dál použít na výměnu.

Ani za dalších patnáct let vás to neomrzelo?

Ne, pořád mě to baví a myslím, že mě to nikdy neomrzí.



Kolik kusů máte dnes ve sbírce?

Šest set kusů a další přibývají, někdy rychleji, jindy to trvá delší dobu. Někomu se to může zdát za patnáct let málo, hodně městských policií je ale jen dvoučlenných až pětičlenných, a tam takový obrat nášivek není. Ze začátku se na mě pošťačka dívala skrz prsty, když mi chodily obálky s modrým pruhem nebo od městské policie, ale teď už to bere v klidu, stejně jako má rodina, která mě ve sbírání nášivek podporuje. Dříve byly nášivky snáz dosažitelné, dnes se většinou už všívají do oděvů strážníků. Takže čekací doba je delší, než někdo zničí tričko nebo se nějaká košile vyřadí. A také nejsem jediný sběratel.

Kolik sběratelů je v Česku?

Když jsem začínal, znal jsem tři sběratele, nyní jich je asi tak dvacet. A to mezi ně neřadím strážníky z některých městských a obecních policií, kteří si nášivkami také zdobí kanceláře.

Kde všechny ty nášivky skladujete?

Nejdříve jsem si je připínal na nástěnku, ale časem už jsem musel jít jinou cestou, šanonů a fólií na fotografie. Většina nášivek má tvar, který se do fólií vejde, najde se ovšem pár výjimek. Například zrovna Kralupy, které mají tvar do hvězdy a nevejdou se nikam. Takové nášivky mám mimo v krabici.

Jak se nášivky na oblečení strážníků shánějí?

Shánění nášivek ze začátku provázely Zlaté stránky, podle kterých jsem obvolával městské policie, posílal jsem dopisy. V dnešní době už naplno využívám e-mail nebo Facebook. Pokud jedu někam na výlet nebo pracovně, pár nášivek mám vždy v autě na případné výměny.



Co vám takový koníček přináší?

Je hlavně o lidech. Můžete narazit na pohodového strážníka, který kvůli vám klidně košili vyhodí a nášivku vám věnuje, stejně tak jsou městské policie, kde prostě nášivku nezískám, i kdybych se postavil na hlavu. Nášivky také měním, se strážníky i ostatními sběrateli. Existuje i setkání sběratelů, které bývá většinou jednou ročně v Praze nebo v Kolíně.

Která z těch nášivek je pro vás nejcennější?

Každá nášivka v mé sbírce je pro mě cenná tím, že jsem ji vůbec získal, ale samozřejmě mám i pár výjimečných kousků z 90. let, například Obecní policie Bolatice, kde je ještě vyobrazen státní znak, nebo Kuřim a první nášivka Kamenického Šenova. Někdy se poštěstí, že člověk napíše i na městské a obecní úřady, kde už policie dávno zanikla, a přesto se jim podaří nějakou nášivku najít a tře-ba objevit i pamětníka, který mi do dopisu napíše, od kdy do kdy tam strážníci působili a kolik jich bylo. Takové štěstí jsem měl například ve Vizovicích, Tlumačově a Břidličné, kde se nášivky podařilo dohledat.

Vracíte se rád na některá místa, kde jste nášivky získal?

Rád se vracím na jižní Moravu, kde jsem si díky nášivkám našel přátele v Břeclavi a Ratíškovicích.  Když jsem tam byl před dvěma lety, stavil jsem se i na Městské policii ve Valticích, kde slouží ve třech. Strážníci tam byli příjemní, žádnou nášivku ale neměli. Jejich nášivka je ve sbírkách raritou. Vzali si na mě adresu, už jsem na to zapomněl a letos na jaře mi dorazila obálka, kde byl rukáv od košile a vzkaz: „Pozdě, ale přece. S pozdravem Městská policie Valtice.“