Náš rozhovor jsme museli posunout, Susana musela domů, protože jí zemřel otec. Ten, který byl skoro celý život šikanován kubánskou státní policií. Moc se jí nezamlouvá – zvyklá na celoroční teplo na Kubě – naše zima. „Pořád se lépe oblékám, mám na sobě několik vrstev. Sníh je krásný, ale když se na něj díváte z okna," smála se Susana, se kterou jsme si povídali v Bílé Růži.

Jste Kubánka. Jak a kdy jste se dostala do Čech?
Ano, jsem Kubánka. Dostala jsem se do Čech v roce 2008, když jsem se vdala za svého manžela.

Kubánky jsou prý snad všechny dobré tanečnice. Jak jste na tom vy, máte tanec 
v krvi?
Miluji tanec, je pro mě vitální. Tanec je jako vitamín, bez kterého nedokážu žít. Maminka říká, že jsem od malička pořád tancovala. Tanec mě dobije energií a dodává radost. Ačkoliv nerada mluvím o sobě, myslím, že tancuji dobře.

Kdy jste začala kreslit, táhne se to třeba už od dětství?
Ano, kreslím od malička. Na střední škole jsem chodila do výtvarné školy, kde jsem se naučila tvořit různými technikami.

Podepisujete se k obrázkům jako Susumária, to je umělecké jméno?
Jmenuji se Susana María. Jako malé mi můj tatínek říkal Susů, ale María se nikdy nepoužívalo, ani se mi moc nelíbilo. Pak, jako dospělá, jsem si uvědomila, že to je krásné ženské jméno. Mně Susů připomíná mé dětství 
a María reprezentuje moji dospělost. Susamária je směs obou jmen, které reprezentují dvě etapy mého života.

Měla jste již nějaké výstavy?
Osobní výstavu jsem neměla, jenom kolektivní, které se konávají často v Cienfuegosu během místního kulturního festivalu. Umělci, kteří se účastní festivalu, mají možnost ukázat své výtvory, ale ne je prodat. Na konci festivalu se odmění ten nejlepší.

Kdy se vám kreslí, maluje nejlépe? Je to večer nebo je to jedno? Musí to prostě přijít…
Je to jedno, jestli je ráno, večer, nebo noc, na tom nezáleží. Důležitá je atmosféra, která je kolem mě. Potřebuji jenom dobrou hudbu, klid 
a náladu.

Pouze kreslíte?
To ne, kreslím, maluji 
a věnuji se i sochařině. Ráda pracuji s hlínou, ale také se dřevem.

Pracujete více, když máte smutnou náladu? Je vaše tvorba pocitová?
Řekla bych, že ano. Nejlépe pracuji, když potřebuji vyjádřit, co mám uvnitř. Ale taky mě inspirují poezie a hudba.

Žila jste na Kubě. Jak dlouho?
Žila jsem na Kubě od narození až do roku 2008, takže celých 33 roků.

Co pro vás znamená žít v Čechách, konkrétně v Poděbradech?
Znamená to žít daleko. Znamená to taky žít ve svobodné zemi, kde každý může říci, co si myslí a nemusí se bát. Kde lidská práva jsou respektována a kde základní potřeby jsou každému na dosah. Znamená to i začínat nový život, přizpůsobit se na nové kultuře, jinému jazyku, jiným zvykům. Žít v Poděbradech pro mě znamená žít v klidném a inspirujícím městě, kde se snažím vybudovat svůj domov, daleko od lidí, které miluji a kteří mi moc chybí.

Mají obě země něco společného? V čem se podobají?
Myslím si, že nic společného nemají, jenom lidské vlastnosti, ale to je všude. Možná něco společného měly za socialismu. Ale jo, něco společného mají: zimu a léto. Ovšem zima na Kubě je jako léto tady.

Kuba je stále zemí ovládanou totalitou. Zažila jste Fidela Castra při nějakém projevu?
Jenom v televizi. Jako dítě to bylo pro mne strašné, měli jsme jen dvě televizní stanice a na obou mluvil Fidel dlouhé hodiny. My jsme se těšili na pohádky, ale on tam pořád mluvil a mluvil (smích). Na projevu na živo jsem nikdy nebyla, tam byli jen členové komunistické strany a komunistické mládeže. K nim jsem nikdy nepatřila, já 
a moje rodina jsme vždy měli jasno, že to není pro nás. Protože jsme katolíci, často jsme měli problémy.

Co vám v Čechách chybí z původního domova?
Nejvíce mi chybí moje rodina a kamarádi. Taky mi moc chybí moře, jeho vůně, jeho vlny. Jsem ráda, že tady mám aspoň Labe.

Národním stromem na Kubě je palma královská a květem bílá 
a aromatická mariposa – Motýlek. Pěstujete v Poděbradech mariposu?
Nepěstuji, ale chtěla bych. Zahradu nemáme a mariposu asi nelze pěstovat v pokoji. Možná ano, ale zřejmě nepokvete.

Máte nějaký malířský vzor, svého gurua?
Inspirují mě obrazy kubánského malíře Roberta Fabela. Jeho obrazy jsou poetické a reprezentují to mystické a kouzelné od našich lidí.

Kreslíte nebo malujete některé scenérie z Poděbrad a okolí? Co Rokytnice nad Jizerou, kam jezdíte na chalupu?
Krajinkám se moc nevěnuji, raději kreslím lidské tělo, obličeje anebo vymyšlené osoby. Uvažuji o tom, že bych někdy nakreslila nějaké hezké místo v Poděbradech. Poděbrady se mi nezdají moc romantické jako například Praha, ale jeho architektura je zajímavá, jsou tady krásné budovy. U Labe je mnoho inspirujících míst. Kousek Rokytnice visí u nás doma. Obraz jsem nakreslila pro manžela jako dárek k narozeninám. Myslím si, že naše chalupa v Rokytnici nad Jizerou je jeho oblíbené místo na světě.

Když jste vůbec poprvé přijela do Poděbrad, jak na vás zapůsobily?
Přijela jsem v létě a všechno bylo strašně hezké, čisté 
a voňavé.

Zmínila jste, že by se naše země mohly podobat za socialismu.
Já si myslím, že vyšší životní úroveň byla v Československu vždycky, i za socialismu. Na Kubě je to stále horší a horší. Tady se pořád staví a něco opravuje. U nás je to stále stejné, vše zůstává a chátrá.Nyní po smrti venezuelského prezidenta Huga Cháveze se to možná ještě zhorší. Venezuela Kubě hodně pomáhala.

K jakému městu z okolí byste přirovnala kubánský Cienfuegos?
Možná k Nymburku. Cienfuegos je také okresní město. Ale chybí mi moře.

Máte tu Labe. To asi nebude plnohodnotná náhrada?
Labe není moře. Moře krásně voní. Našla jsem si 
v Poděbradech hezké místo na Ostrově. Tam se dá pozorovat divoká voda pod hydroelektrárnou. To mi trochu moře připomíná (smích).

Na Kubě jste jako malá sledovala i české pohádky. Jaké jsou ty kubánské?
Je rozdíl v tempu. České pohádky i filmy jsou takové pomalejší. U nás to je naopak. A připadají mi smutné. Ale jako děti jsme se těšily na všechny pohádky. Pokud tedy nemluvil Fidel. Pohádky byly každý den od šesti večer. Jeho projev začal třeba ve čtyři a někdy nekončil. Musely jsme jít spát bez pohádky.

Jaké je město Cienfuegos?
Je to krásné město, založené roku 1820 na břehu zátoky, která je s Karibským mořem spojená úzkým průlivem.


VIZITKA – SUSANA MARÍA VÍTOVÁ se narodila 5. října 1975 v pobřežním městě Cienfuegos na Kubě. Studovala 3 roky umění na střední škole, pak šla studovat na univerzitu architekturu. Jako architektka pracovala přímo na stavbě, poté kreslila projekty domů. Po nějakou dobu pracovala také v nakladatelství. Tam začínala ilustrovat poezii 
i články v kulturním časopisu. Nyní je na mateřské dovolené. Má dva syny, starší se jmenuje Ian a je mu 18 let, mladšímu Samuelovi jsou dva. Od roku 2008 žije v Poděbradech. Baví ji hudba, tanec, fotografie, kino a samozřejmě architektura.