Pane Vejvodo, jaké to je takto dirigovat pět orchestrů?
Dirigovat venku více orchestrů je vždycky náročné. Je to bez zkoušky, navíc je to akustický problém, protože zvuk má zpoždění a jinak je slyšet hudebník hrající v první a jinak v poslední řadě. Ale dá se to vždycky zvládnout.
Už jste dirigoval i více orchestrů?
Můj absolutní rekord byl před několika lety v Chebu, kde jsem najednou dirigoval 1700 muzikantů, což bylo asi 170 orchestrů. Kromě skladby Škoda lásky se tenkrát hrála i evropská hymna. Bylo to náročné, museli mi pomáhat i mezidirigenti, rozmístění mezi hudebníky.
Proč myslíte, že skladba vašeho otce je tak populární?
Řekl bych, že to je snad osud. Napsal ji poctivě. Vlastně se dá říct zázrak, že vydržela tak dlouho a nestala se z ní odrhovačka. Tatínek ji skládal, když mu bylo 25 let. Letos Škoda lásky oslaví už 80. narozeniny, tatínkovi by bylo 105 let.
Měl jste vy sám se skladbou nějaké zážitky?
Ano. Sjezdil jsem řadu zemí světa a dirigoval ji na mnoha místech. Asi největší úspěch jsem zažil při dirigování v roce 2002 v Carnegie Hall v New Yorku s orchestrem hradní stráže, kde při Škodě lásky plný sál diváků stál a aplaudoval.
A nějaký netradiční zážitek?
Těch mám několik. Škoda lásky například byla melodií, která budila americké kosmonauty na raketoplánu Discovery ve vesmíru. Pro zajímavost, jeden z kosmonautů mi později poslal poděkování za tuto píseň. Manuskript skladby a tatínkovu fotografii má také v knihovně bývalý prezidentský pár John a Barbara Bushovi.
Vy jste v Nymburce pokřtil knížku Milana Koukala Sága rodu Vejvodů. O čem je?
Mapuje pět generací našeho hudebnického rodu. Od vůbec prvního hudebníka Josefa Vejvody. Vejvodova kapela vznikla před 150 lety a založil ji právě Josef Vejvoda, který se narodil v roce 1834, byl to dědeček mého otce. Hodně prostoru má v knize můj otec a končí vlastně už dvěma mými dcerami, Monikou a Zuzkou, které mají obě uměleckou profesi. První je skladatelka a dirigentka, druhá herečka.
Takže máte pokračovatele…
Ano a jsem tomu rád.
