Je tváří Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška pomáhajícího zrakově postiženým a je například i patronkou akce Čistá řeka Sázava.
Právě proto dnes přinášíme rozhovor s osmadvacetiletou dámou, jejímiž vzory jsou Alanis Morissette a Édith Piaf, právě na téma Čistá řeka Sázava.

Když se řekne „Čistá řeka Sázava", co se vám vybaví?

Rodinné prostředí, kde je každá ruka dobrá. Sázavu mám ráda a ráda se potkávám i s lidmi, kterým na ní záleží a neváhají si vyčlenit potřebný čas ze svého osobního volna a pomáhají nejen řece samotné a jejímu okolí, ale také ostatním, aby si uvědomovali, že odpadky v přírodě nemají co dělat.

Proč jste se rozhodla podpořit právě tento projekt?

Čistou řeku Sázavu jsem se rozhodla podpořit spolu se svými blízkými, protože je to konkrétní pomoc, náprava toho, co jsme my, lidé znehodnotili. Líbí se mi, že tento projekt dělá i osvětu. Ten, kdo projekt zná, si určitě rozmyslí, zda hodí PET lahev na zem a odejde. Také se mi líbí, že se zapojily děti. Krásně je to vidět v naší rodině, která se také zapojuje, a to včetně dětí. Když pak jdeme společně po louce nebo lesem a najdeme nějaký odpad, děti ho okamžitě a bezprostředně komentují: „Teto, tady šel nějaký hulvát, podívej, co tu nechal?" Věřím, že právě v tom je největší síla a možná lepší budoucnost pro naši krásnou přírodu.

Je pro vás osobní účast při úklidu relaxem, nebo dřinou?

Někdy je to samozřejmě namáhavé, a to zejména pro ty, kteří toho vyloví nebo najdou nejvíce. Ale právě to je důležité. Já si během čištění Sázavy ale také odpočinu, protože je to úplně jiná činnost, než dělám každý den. Vytrhne mě to na chvíli od běžných starostí a mám jediný cíl, posbírat vše, co do přírody nepatří.

Dokáže vás po těch letech, co se do úklidu řeky Sázavy zapojujete, ještě něco překvapit?

Velmi mile mě překvapuje a hlavně těší, že jsou do ni zapojeny celé rodiny. Někdo vyrazí na loďce, někdo upeče dobrý koláč, aby měli dobrovolníci co jíst a někteří si místo na houby vyjdou na odpadky. Myslím, že tento projekt lidi spojuje a přináší do života i kus dobrodružství. Jinak mě samozřejmě překvapuje, že některé skládky jsou tak hluboké, že každý rok se zastavujeme na stejných místech a stále máme co sbírat.

Řeka se uklízí už deset let, ale odpadků neubývá. Co byste vzkázala těm, co u Sázavy žijí nebo sem vyrážejí za sportovat?

Je to velmi jednoduché. Příroda nám nabízí svou náruč, když si potřebujeme odpočinout, proto bych ráda apelovala na všechny, aby si ji za to patřičně vážili.

Letošní úklid řeky Sázavy se uskuteční po vaší dlouhé koncertní šňůře k albu Na Radosti. Až přijedete v dubnu k Sázavě, budete mít sílu zařadit se po bok dobrovolníků?

Jsem na to připravená a pokud nenastane nějaká nečekaná situace, zapojím se velmi ráda, ostatně, jako každý rok. Věřím, že nepřijedu sama.

Pokud přijedete, kolik času tu strávíte a na co se nejvíc těšíte?

Vždy jsme na lodích celý den, někteří z naší rodiny zůstávají i déle. Nejvíce se těším, že uvidím zase o něco čistší Sázavu a také všechny nadšené dobrovolníky. Věřím, že se letos zase trochu zlepším v kormidlování lodi.

Inspiraci pro poslední album jste našla na Šumavě. A co Sázava a Posázaví, promítnou se také někdy do vaší tvorby?

Symbol vody je zachycen hned v několika mých písních. Na řekách obecně se mi líbí, že jsou své, razí si svou vlastní cestu, voda v nich stále plyne k danému cíli. Z řeky čerpám hlavně osobní inspiraci.

Letošní koncertní turné je důkazem, jak moc je pro vás důležitý osobní kontakt s publikem. Přitom je známo, že jste spíše introvert. I poslední deska vznikala „na konci světa", v zaniklé osadě Na Radosti. Je pro vás milejší vyprávět příběhy lidí, kteří tam žili publiku v komornějších sálech, nebo v arénách?

Myslím, že důležité je navázat kontakt, a to jde snáz 
v komornějších sálech, kde vidím téměř každému do očí, můžu se lépe napojit a hlavně je to takové rodinné a přímé. Někdy mám pocit, že se všemi sedím u jednoho stolu a vyprávím. Tím v lidech můžu probouzet i jejich vzpomínky nebo pocity, které nosí někde hluboko v sobě. Každé napojení a sdílení člověku ulevuje, věřím, že i toto vyprávění může někoho posunout.

Který z nových písničkových příběhů vás zasáhl nejvíc?

Nejvíce mě zasáhl samotný příběh samoty Na Radosti. Je to krásné místo a sloužilo nám jako kulisa k vytváření příběhů. Stojí tam velký, dnes už zchátralý dům, býval to sirotčinec, který nechal vystavět tehdejší místní tiskař pro děti bez domova, ten dobrý skutek je tam stále cítit. Hned vedle je nádherný starý kostel, kam když jsem poprvé nahlédla, viděla jsem tolik lidí, kteří sem chodili pro pochopení, odpuštění, útěchu a možná ji i nacházeli, ale to všechno je skryto už jen ve starých zdech. Panuje tu jistá naděje a víra v lepší zítřky, ačkoliv je kostel už velmi zchátralý a na mnohé působí depresivně, vidím v něm tu radost lidí, kteří z kostela odcházeli. Na všechno pak shlíží Panna Marie, stará kašna, která je naprosto úchvatná a člověk má tendenci se před ní sklonit. Silné místo.

JAROSLAVA TUMOVÁ