Možná je to trochu paradoxní. Zatímco soudruzi 1. máj zneužili k jakési demonstraci jednoty a síly, já jsem se cítil jako ta největší individualita. Byl jsem totiž pyšný a hrdý na to, že nemusím jít do školy a držet pochodový tvar se svými spolužáky. Já jsem totiž do školy ten den vůbec nešel. Byl jsem totiž FOTBALISTA!
A právě fotbalisti a tuším ještě mladí rybáři měli privilegium, že nemuseli fasovat před školou mávátka nebo dokonce si vázat pionýrský šátek. My jsme prostě byli jiní a mezi tu školní lůzu jsme se ten den vůbec nehlásili.
Sraz jsme měli o něco později než školáci v místní sokolovně. Tam jsme vyfasovali dresy, trenýrky a štulpny, sebou jsme si přinesli vlastní kopačky. Pak jsme se radostně (ano, opravdu radostně!) převlékali do vypraných modrých dresů, pokecali jsme mezi sebou, co dávali včera v televizi a v nijak neorganizovaném hloučku jsme se vydali směrem k místům, kde se nacházel průvod.
Chápu, že psycholog by se na mě asi vyřádil, ale tehdy jsme opravdu se spoluhráči měli pocit výjimečnosti. No považte. Jako na fotbalové žáky na nás na stadion příliš publika nechodilo. A kde měl člověk prokázat, že je skutečně fotbalista? A kde vás tedy uvidí nejvíc lidí v tom božském dresu? Ano, přirozeně v prvomájovém průvodu. Dětské ego v těch chvílích nemohlo dostoupat na vyšší vrchol.
Však si taky vybavuji jednu situaci, kdy jsem se na chvíli mezi lidmi nějak zamotal a parťáci v dresech se mi kamsi ztratili. Já se potácel mezi lidmi a za chvíli jsem zůstal sám jako kůl v plotě, řečeno dobovou terminologií. Tak úzko mi snad ještě nebylo. Haló, tady jsem, chtělo se mi křičet, ale to by bylo nedůstojné a stejně by to asi nic neřešilo. V tu chvíli mě napadl na jednu stranu spásný, na druhou stranu však dost příšerný nápad.
V zoufalém osamění jsem se motal po silnici před radnicí nedaleko hlavní tribuny, na níž se schylovalo k projevům. Odtamtud přece mají bezvadný výhled a když se dostanu k nim, určitě dresy svých spoluhráčů objevím!
A tak se na pár sekund shromážděnému davu naskytl dost bizarní výjev: vedle představitelů města, bolševických papalášů z okresu a kraje a zamračených generálů v napasovaných uniformách z nedalekých Milovic, se na čestné tribuně objevil jakýsi malý fotbalista s dresem číslo 2 a zoufale vystrkoval hlavu, aby co nejlépe viděl. Pokud si vzpomínám, pár lidí mi i zatleskalo. Od té doby jsem už na žádnou čestnou tribunu nikdy nevlezl.
ANKETA: Co se vám vybaví, když se řekne 1.máj?
Alena Uhlířová
Nymburk, Praha
Tak nejdřív mě napadne, že je volno. A hned potom políbení pod rozkvetlým stromem. No
a taky průvod s mávátkama. Chodila jsem, když jsem byla malinká. Chodila jsem tady v Nymburce s lidmi od maminky z práce, dělala tady v prádelně.
Jana Poláková
Nymburk
1. máj? Tak dříve se říkalo, že to byl lásky čas. No a taky průvody. Chodila jsem a jsou to spíše příjemné vzpomínky. Účastnila jsem se tady v Nymburce a vždycky to bylo takové zpestření. Kdyby byl i letos, klidně bych šla zase.
Luděk Turek
Nymburk
Jako první mě napadne polibek pod třešní. Z minulosti průvody. To bylo dost hrozný. Já jsem zažil průvod na Letné, kde jsme dvě hodiny stáli, abychom pak během deseti minut prošli pod hlavní tribunou. Ale měli nanuka Míšu, který jinak nebyl.
Michal Kořínek
Milovice
Svátek práce, komunistické průvody a také masakr dělníků v Americe. Jako malý jsem chodil do průvodu, ale ještě jako dítě jsem to nevnímal, nemusel jsem dělat žádnou agitaci. Zkrátka jdeme se projít, sluníčko svítí, muzika hraje…
René Franěk
Chleby
Rozkvetlý Petřín, lavičky a rande. Tehdy za socialismu důchodci lavičky obsadili a asi za 10 korun je půjčovali. Když už jsem tam šel
s tím nějakým mladým „odšťavovačem", tak jsem musel zainvestovat do toho důchodce, aby uvolnil lavičku.
