Když se ohlédnete za svým divadelním působením, co zapříčinilo, že jste múze Thálii zasvětil svůj život?

Zřejmě šlo o nějakou náhodu. V raném dětství jsem rád a snad dobře maloval, ale moji první učitelé na základní škole v Satalicích rozhodli, že mě obsadí do scénky Námořníci z křižníku Aurora. Vystoupení mělo úspěch, takže následovala mnohá další účinkování ve školním dramatickém kroužku. Můj tatínek z toho však nebyl moc nadšený, protože měl obavy, aby hraní divadla nebylo na úkor vzdělávání. Potom mě potkal v deseti letech úraz oka, takže jsem se nemohl věnovat malování.

Ale divadlo vás nepustilo?

Kdepak, sice jsme se přestěhovali do Ústí nad Labem, do Trmic, ale ve škole tam fungoval dramatický kroužek. Samozřejmě, že tam pokračovala moje cesta za divadlem. Podobně tomu bylo po dalším přestěhování do Předlic, kde pracovala dětská skupina při místním ochotnickém spolku. Moje první větší role byl princ Radovan v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele.

Při druhém ohlédnutí bychom mohli zrekapitulovat vaši cestu ochotnickými soubory…

Musím tedy nejprve vzpomenout na střední školu 
v Ústí nad Labem, kde dobře vedli divadelní kroužek Vladimír Sahula a Eva Čejchanová z legendárního Malého divadla Setuzy. Ostatně brzy jsem se také stal jeho členem. V tomto souboru mě čekalo sbírání zkušeností a dlouhá řada nejrůznějších rolí. Ale zhruba v polovině sedmdesátých let přišla nabídka spolupracovat se souborem 
v Chabařovicích. Ještě o něco později jsem se přiženil do Karlových Varů. A zde rychle došlo k mému začlenění do Divadelního studia D3. Mohu říci, že až do konce devadesátých let jsem tady hrál, režíroval a připravil i několik autorských záležitostí. Konečně od roku 2000 patřím do divadelního spolku Vojan 
v Libici nad Cidlinou.

Máte za sebou velký počet rolí, ale přeci jenom, litujete, že vám nějaká utekla nebo ještě o některé sníte a doufáte, že přijde?

Na divadle mě nejvíce baví, že mohu patřit do nějaké dobré party. Až na druhém místě je role, nějaká postava, kterou bych měl ztvárnit 
a po konkrétní ani zvláště netoužím. Přesto všechno musím přiznat, že jsou některé figury, které mě zajímají a lákají dlouhodobě. Od mládí mezi ně patří Cyrano 
z Bergeracu. Nakonec došlo k tomu, že jsem si tohle téma zpracoval po svém. Další mojí láskou jsou hry Osvobozeného divadla a zejména postavy, které vytvářel Jan Werich.

Hrál jste v mnoha inscenacích řady autorů, máte nějakého oblíbeného dramatika?

Vedle V+W obdivuji texty a hry Karla Čapka. Hlavně kvůli kráse jeho češtiny 
a určité nadčasovosti témat, která otevíral. Potkala mě krásná postava tuláka ve hře Ze života hmyzu od bratří Čapků. Potom mě lákaly role 
v Matce, Bílé nemoci a hlavně figura inženýra Prokopa 
v dramatizaci románu Krakatit. Soubory, kterými jsem prošel, si však netroufaly na Čapkovy texty.

Poměrně dlouho se zabýváte divadlem jednoho herce, takže co vás na něm zajímá a baví?

V karlovarském „déčku" jsem se setkal se samostatnými obory jako jsou monolog a dialog. Posléze se objevila soutěž o Pohárek Svazu českých divadelních ochotníků. Právě tady si každý může zhruba během deseti minut zkusit zahrát roli, ke které se jinak nedostane. Mnohokrát jsem se zúčastnil a nejednou i zvítězil, ale uvádění textů je zde časově omezeno. Mojí snahou bylo představit na jevišti delší díla. Dnes vím, že mi vedle kolektivního herectví takový projev vyhovuje, mám z něho dobrý pocit, některé texty jsem si napsal sám. Koneckonců divadlo jednoho herce jako žánr má řadu příznivců a svojí tématikou obvykle může oslovit dost diváků.

Jezdil jste a jezdíte pravidelně na divadelní přehlídky. Který festival vám zvláště přirostl 
k srdci?

V mládí jednoznačně Jiráskův Hronov. Samozřejmě, že tady šlo o pravidelná setkávání se členy jiných souborů, ale líbily se mi rozborové semináře, nekonečné diskuse o uváděných hrách, poznávání divadelních osobností, k tomu všemu patřily kouzelné letní večery. Vedle Hronova se jezdilo s karlovarským spolkem na další přehlídky, takže jsme zavítali i do Vysokého Nad Jizerou. Zdejší Krakonošův divadelní podzim mě chytil za srdce, takže se už desítky let, společně s moji ženou, těšíme 
a vracíme se do Vysokého „pobejt".

Zmínil jste svoji ženu Marcelu, která trochu zůstává ve vašem stínu, ale ona není jenom vaše životní partnerka, často je 
i vaším divadelním protihráčem. Patří však i ke kritikům vašich výstupů nebo textů?

Pravdou zůstává, že divadlo nás seznámilo a už jsme spolu skoro 38 let. Hrajeme společně poměrně často a rádi. Marcela má ze všeho nejraději zkoušení a hledání co nejlepšího provedení dané role. Samozřejmě, že si uvědomuji, stejně jako mnozí naši přátelé, že je velmi dobrou herečkou s přirozeným projevem. Divadlo zůstává naší věčnou tématikou, protože o zhlédnutých inscenacích často a dlouho diskutujeme. Ano, Marcela je posuzovatelkou mých výstupů, její kritiky bývají přínosné, protože na její názory hodně dám. Ale zatím jsme se kvůli divadlu ještě nepoprali.

Vraťme se do současnosti. Kterými rolemi teď žijete?

Koncem loňského roku měla premiéru moje hra Ale já jsem doktor Johan Faust. Protože mě faustovské téma dlouhodobě zajímá a láká, ujal jsem se režie i hlavní role. Napadlo mě pojmout tento námět trochu jinak. To znamená, že děj se odehrává 
v současnosti a ještě jde o pohrávání si s myšlenkou: Co by se stalo, kdyby… Protagonista hry se díky mnoha vzpomínkám často vrací do minulosti, do příběhu vstupuje Mefisto, ale hlavně trojjediná Markéta, která se tady objevuje právě jako vzpomínka. Podle ohlasů z uvedených představení získávám dojem, že hra má u diváků úspěch. V současné době zkoušíme známou francouzskou komedii Zelňačka v úpravě Saši Gregara. Jako host vystoupí v jedné roli Jiří Pošepný z Libošovic. Premiéru plánujeme na červen.

A co divadlo jednoho herce, chystáte nějakou novinku?

Před mnoha lety jsem připravil monolog z Dykova Krysaře, ale moc se nepovedl. Potom jsem objevil postavu Seppa Jörgena, která vlastně celý příběh vypravuje. Dostavil se nápad, takže téma připravuji jako divadlo jednoho herce. Chci také srozumitelně vyjádřit postoje čtyř hlavních figur a mohu říci, že se vše rodí pomalu 
a ztěžka. Premiéra by mohla být v květnu.

Možná bychom mohli připomenout další vaši aktivitu. Mám na mysli malování. Jde o další vyjádření vašich pocitů?

Mnoho svých dojmů vkládám do jevištních rolí, případně se po nějaké transformaci objeví v mých textech. 
I přes problémy se zrakem se po celý život vracím k malování. Ano, jde o další způsob mého vyjadřování, do svých zátiší nebo krajin se pokouším dávat kousek srdíčka.

Chcete sám závěrem něco zajímavého, důležitého dodat, doplnit?

Přesto, že mám na krku sedm křížků, tak se cítím velmi dobře. Nepociťuji nějaké zdravotní problémy 
a paměť mi dobře slouží. Jinými slovy – věřím, že mě ještě čeká nějaká ta role, malá či velká, snad ještě něco napíšu a docela určitě namaluji nějaký obraz. Díky divadlu jsem poznal mnoho zajímavých osobností, přátel 
a kamarádů. Divadlo zůstane mým koníčkem či spíše koněm i nadále, dokud to půjde, sil mám zatím dost.

MILAN ČEJKA