Šárka Mikmeková je rodačkou z Třince, tedy z města, kterému vévodí ocelárny. To, že se nakonec ocel stala její pracovní náplní, s tím ale prý až tak úplně nesouvisí. Chtěla dělat zubařku nebo studovat fyziku. Nakonec se ale našla ve strojním inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně.

„Chtěla jsem si po studiu najít dobrou práci a strojařina je sázka na jistotu. S fyzikou je to složitější. Jsem praktický člověk,“ říká žena, které se říká Ocelová lady a svůj život zasvětila výzkumu dosud nejdůležitějšího technického materiálu na světě.

Na doktorát odjela do japonské Tojamy, pět let pak pracovala na vývoji oceli v Japonsku ve firmě, která je pátým největším producentem oceli na světě. Jako jediná žena a cizinka. Je podepsána pod osmnácti patenty. V současnosti působí jako vedoucí výzkumné skupiny Mikroskopie pro materiálové vědy na Ústavu přístrojové techniky Akademie věd v Brně.

Jak vás vlastně napadlo jet na doktorát tak daleko, až na Univerzitu v japonské Tojamě?
Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím, tak jako k většině věcem v mém životě. Vedoucí mé doktorandské práce spolupracoval s Univerzitou v Tojamě (město ležící asi 300 kilometrů od Tokya – pozn. red.), tak mi řekl, jestli bych tam nejela. Říkala jsem si „Jo, je to univerzita, tam všichni budou mluvit anglicky. To je pohoda, jedu.“ Dorazila jsem tam a anglicky mluvil jen profesor, u nějž to bylo domluvené, ale ten za dva dny odjížděl. A já tam byla na půl roku.

Jak jste to vyřešila?
Rychle jsem se začala učit japonsky, abych si v obchodě koupila i něco rozumného. Protože jak jsem se nemohla domluvit, utrácela jsem za úplný nesmysly.

Práci v obří japonské ocelárně JFE Steel Corporation jste dostala na vašeho profesora v Tojamě. Japonsko je pověstné náročnými pracovními požadavky na zaměstnance. Věděla jste, do čeho jdete, když už jste tam půl roku pracovala na univerzitě?
Tak to úplně ne. Ale to je dobře, že jsem to nevěděla. (směje se)

Nešla byste tam?
Ne! (velmi rozhodným hlasem)

A vrátila byste se někdy bádat do japonské ocelárny?
Teďka už jo, protože už vím, jak na to. Nejtěžší jsou tam první dva roky, třetí je takový přechodový a ten čtvrtý se už dá. Vydržela jsem tam pět let. Vrátila jsem se, protože to bylo hodně psychicky i fyzicky náročné.

V jakém smyslu?
Pracuje se tam strašně dlouho, běžně v práci zůstáváte přes noc. Tlak na vás je obrovský, ten stres z toho všeho také. A čím jste lepší, tím jsou na vás kladeny vyšší nároky. A tenhle systém hry jsem nejdříve nepochopila, což byla zásadní chyba.

Ukázala jste jim své kvality a oni je chtěli maximálně vytěžit?
Přesně tak, ale to se tak v Japonsku dělá. Jenže já jsem byla v japonské ocelárně jediná cizinka a jediná žena. Říkala jsem si, že aby mě tam chtěli, musím být lepší než ostatní, takže jsem to hrozně hrotila. Na mé místo se hlásilo tři sta Japonců.

Proč jste raději nezkoumala ocel třeba ve Švédsku?
To je zajímavá otázka. No, nemám ráda zimu.

Kde je ocel zcela nepostradatelná a nenahraditelná?
Hlavně v automobilkách. Ocel jde nahradit třeba hliníkem, ale nedělá se to. Nejsou hliníková auta, protože ocel má mnohem lepší vlastnosti. A také je recyklovatelná, což hliník velice těžko. Vyrábět ocel je navíc mnohem ekologičtější než v případě hliníku. Jeho výroba je například extrémně náročná na vodu. Továrna na hliník je ekologická katastrofa. Ocel už je známá celá staletí, tak její technologie jsou dnes už velmi dobře propracované.

Jak byste laikovi vysvětlila, čím přesně se ve vývoji moderní oceli zabýváte?
Zabýváme se její mikrostrukturou. Protože moderní oceli mají dneska velice složitou vnitřní strukturu. A zatím neexistují metody, jak ji kvalitně zobrazit a vyhodnotit. Lidi vědí, že mají nějaký materiál, ten má nějaké vlastnosti a přibližně tuší, co je ve struktuře, ale nevědí to přesně.

VIDEO: Studuj strojárnu v Brně a posuň svět dál jako Šárka Mikmeková

| Video: Youtube

K čemu je dobré detailně znát strukturu oceli?
Když chci třeba ocel s větší tažností, musím pochopit, co se uvnitř děje, abychom vyvíjeli nové a lepší generace. Snažíme se proto vyvinout techniku, která by nám na větším počtu vzorků objektivně ukázala, co přesně tam ve skutečnosti je.

O co lepší je dnešní moderní ocel oproti té původní?
Moderní ocel díky své vysoce sofistikované vnitřní struktuře dosahuje excelentních mechanických vlastností.

V čem se liší vaše práce pro japonskou ocelárnu a pro Ústav přístrojové techniky v Brně, kde nyní pracujete?
Na Akademii je možno se věnovat i více teoretickým věcem, není nutné se striktně vázat na vývoj nových produktů, jako to bylo v japonské ocelárně.

Kde vidíte ocel za nějakých 10 až 20 let?
No, každopádně bude pořád nejpoužívanějším konstrukčním materiálem na světě.