Profesionální američtí astronauti jsou totiž jen malou a předem velmi pečlivě vybranou výzkumnou skupinou. Zpočátku byli rekrutováni z řad vojenských testovacích pilotů. Byli to téměř výhradně bílí, fyzicky superzdatní muži. I později, když NASA změnila rasové a genderové kritéria, pro úspěšný výběr do kosmického programu bylo třeba mít zásadní fyzické předpoklady.

To by se brzy mohlo změnit, píše americký deník The New York Times, protože soukromé vesmírné lety otevírají prostor velmi různorodému vzorku lidstva. Pro lékaře a vědce pak tento posun znamená prudký nárůst nových údajů o tom, jak se lidské tělo přizpůsobuje vesmíru.

Vesmír. Ilustrační snímek
Vesmír nikdy nevznikl, je věčný, říká nová teorie kvantové gravitace

Mise Inspiration4, která úspěšně proběhla v polovině září, ukazuje, jak může vědecká sféra těžit z komerčního cestování do kosmu. Čtyřčlenná posádka, jejíž členy nebyl žádný profesionální astronaut, strávila několik dní na oběžné dráze a jedním z jejích hlavních úkolů bylo napomoci rozvinout lékařský výzkum v této oblasti.

Cestující a v civilu lékařka Hayley Arceneauxová dokonce vědcům umožnila vplout do zcela neprobádaných vod, píše deník. Devětadvacetiletá žena byla zaprvé výrazně mladší než většina astronautů, a zadruhé má v anamnéze vyléčenou rakovinu. Byla také první osobou, která pobyla ve vesmíru i se svou protézou. Kovové pruty jí byly implantovány v dětství poté, co jí byl odstraněn nádor z levé nohy.

„Dozvíme se díky tomu pár zásadních věcí,“ řekla Dorit Donovielová, výkonná ředitelka Houstonského institutu pro výzkum kosmického zdraví (TRISH), který koordinoval výzkumný program Inspiration4.

Předchozí studie ukázaly, že bez gravitace se tekutiny v těle pohybují vzhůru, v důsledku čehož hlavy otékají a nohy se zmenšují. Kvůli nízké přitažlivé síle také řídnou kosti. Radiace ve vesmíru může deformovat naši DNA. Stav beztíže pak působí na aktivitu genů, některé se vypnou, jiné naopak pracují. Co je ovšem nejdůležitější, biologické důsledky těchto změn nejsou známy.

Posádka na palubě Inspiration4 podstoupila denně deset testů, původně určených k posouzení mentální výkonnosti astronautů NASA. Splnění zabralo zhruba dvacet minut. „Muselo to být krátké. Astronauti takové věci neradi dělají,“ řekl vedoucí experimentu, psychiatr Mathias Basner z University of Pennsylvania.

Pravděpodobně nejpomalejší nalezený pulsar 1E 1613.
Záhadné signály z vesmíru matou vědce. Vlny přicházejí z centra Mléčné dráhy

V tak nebezpečném prostředí, jako je vesmír, mohou podle něj i malé chyby vést ke katastrofě. „Proto je tak důležité neustále a důsledně dosahovat nejlepších výsledků,“ pokračoval Basner. „Pokud jste po nějakou dobu ve stejném prostředí, myslíte si, že je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti tomu tak není,“ uvedl vědec.

Testy jsou nejen krátké, ale i jednoduché. Jedním z testů bylo se co nejrychleji se dotknout stále se zmenšujícího se čtverce, který se náhle objevil na obrazovce. Tělo během letu v beztížném stavu mění polohu a čtverec se zmenšuje a zmenšuje. Test se soustředil na reakční rychlost a koordinaci oka s rukou. Při dalším psychomotorickém testu astronaut nejprve zíral na rámeček na obrazovce, najednou se v něm odstartovali stopky měřící milisekundy, dokud nebylo zmáčknuto tlačítko. „Je to skvělý test pro detekci problémů se spánkem,“ vysvětlil Basner.

Emoce ve vesmíru

Jiný pokus se zaměřil na rozpoznávání emocí u jiných lidí. Astronautovi bylo ukázáno dvacet tváří vyjadřujících různé emoce, např. radost, smutek, hněv a strach. Test nese název Odpočinek na lůžku. Dlouhodobý pobyt ve stavu beztíže, stejně jako nemocných na lůžku, má totiž řadu vedlejších účinků. Astronauti z Inspiration4 dokázali správně identifikovat většinu emocí. K jejich rozpoznání však potřebovali víc času a jejich rychlejší reakce se projevily spíše u negativních emocí.

První vesmírná loď NASA určená k vychýlení vesmírné dráhy asteroidu zamíří ke kamennému asteroidu pojmenovanému jako Dimorphos. Loď by do něj měla přímo narazit, a tím změnit jeho trajektorii
K Zemi se blíží obří asteroidy. Jsou velké jako mrakodrapy a pyramidy v Gíze

Mark J. Shelhamer z ústavu Johns Hopkins Medicine v Baltimoru zase shromažďuje data o účincích vesmírných letů na systémy lidského těla, které udržují rovnováhu. Soustředí se především na vlivy na vnitřní ucho. Jeho výzkum měl dvě fáze, předletovou a poté po návratu na Zemi. Jedním z pilířů výzkumu bylo měření držení těla členů posádky. „Mluvíme o schopnosti správně stát. Ta je založena nejen na svalové síle, ale také na koordinaci,“ vysvětloval pro New York Times Shelhamer.

Členové posádky Inspiration4 byli požádáni, aby si k hrudi přiložili výzkumný přístroj, stáli sounož a zavřeli oči. Čidla měřila, jak moc se při běžném stání kymáceli. „Normálně to není žádný problém, ale po nějakém čase stráveném ve vesmíru to je výzva,“ uvedl vědec. Shelhamer také vyvinul test, v němž zjišťuje, jak beztíže ovlivňuje zaostřování očí. I to je užitečné pro pochopení, jak moc může být mozek zmatený při narušení pocitu rovnováhy.

Jednou ze snah vědecké komunity je přesně předpovědět, kdo z posádky může onemocnět. Překvapivým zjištěním proto bylo, že lidé trpící na kinetózy, ať už mořskou nemoc či nevolnost při cestování autem, nemusí těmi samými problémy trpět i na oběžné dráze.