Sto let polarografie: Nobelista Heyrovský k nám přivedl svět, říká pamětník

Zrod polarografie slaví sto let. Jaký další odkaz vám a kolegům vědcům profesor Heyrovský předal?
Mimo jeho slavný objev to byl duch laboratoře. Ten se v ústavu zachoval v podstatě až do začátku devadesátek. Podmínky a fungování z doby Heyrovského se s dnešními moderními pracovišti nedají srovnat.

Jak probíhal den v laboratoři v té éře?
Na principu, že v laboratoři se měří, vyhodnocuje se až doma. Když jsem měl pracovat od sedmi ráno, musel jsem přijít deset minut dopředu a v celou hodinu začít. V místnosti byste nenašli ani židle k posedávání. První kancelářský stůl jsem dostal po třech letech.

Královna polarografie. Od Heyrovského „šťastné“ rtuťové kapky uplynulo 100 let

Tak trochu spartánský režim.
Jednou za dopoledne jsme všichni šli cvičit a protáhnout se na zahradu. Místo pauzy na kafe… V budově se nesmělo kouřit, i když to tehdy ještě bylo v módě. Heyrovský jednou údajně nachytal s cigaretou budoucího ředitele v kotelně ústavu a upozornil ho, že příště ho na hodinu vyhodí. (úsměv)

Předpokládám, že respekt k uznávané osobnosti vždy vítězil. Jak vás ve výzkumech motivovalo, že vedle sebe máte držitele Nobelovy ceny?
Když jsme byli mladí, ještě bez rodin, pracovali jsme celý den až do večera. Heyrovský se řídil Faradayovým mottem „Pracuj, dokonči, publikuj!“, to v ústavu viselo v každé laboratoři. Myslím, že někteří kolegové měli touhy dosáhnout také velkého objevu. Osobně jsem to bral jinak, stál jsem nohama na zemi. Zajímal jsem se o zajímavé výzkumy, ale věděl jsem, že docílit něčeho takového jako Heyrovský, je téměř nemožné.

Dbal na pořádek

Vědecký pracovník Lubomír Pospíšil z Ústavu Jaroslava Heyrovského AV ČR v Praze. Pamětník Jaroslava Heyrovského, kterého potkával v laboratořích na sklonku jeho života.Zdroj: se svolením Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČRKdy jste se poprvé setkal s profesorem Heyrovským?
Když jsem skončil vysokou školu, nastoupil jsem do Heyrovského ústavu. Krátce mě představili, potom jsem šel na vojnu a sloužil rok u tankového praporu. V polovině roku 1964 jsem se vrátil a tehdy poznal pana profesora více. Měl jsem štěstí, kolem mé laboratoře procházel čtyřikrát denně do své pracovny. Když se tak šoural, vypadalo to, jako kdyby jej okolní svět ani nezajímal. Jednou jsem ale při přenášení věcí udělal na podlaze malou bílou kaňku. Pan profesor to hned zaznamenal, dbal na pořádek.

Vypadá to, že v práci byl přísný, jakou měl povahu? Platilo by na něj stereotypní označení „tichý vědec“?
Byl to velmi milý a skromný člověk. Jednal slušně s každým, od vědců až po uklízečku, která umývala chemické nádobí. Vzpomínám si na jedno moje faux pas – na svátek Jaroslava jsem mu šel potřást rukou. Načež mi jen tiše pravil: Mně se neblahopřeje. (úsměv) Spolupracovníci se hned chytali za hlavu, protože to věděli. Žádné oslavy, ani narozenin, se v jeho případě nekonaly. Navíc jsem ho znal v době, kdy už měl zdravotní problémy.

Dodnes některé zdroje uvádí, že jeho zdraví podlomila častá práce se rtutí, která vedla k jeho slavnému objevu…
To je mýtus. Je pravda, že velmi nebezpečné jsou jedovaté sloučeniny rtuti a její soli rozpustné ve vodě. Samotná kovová rtuť při pokojové teplotě a správném použití ve výzkumných laboratořích nepředstavuje zdravotní riziko. I tak v některých zemích platí zákaz. (Za osvětu na tomto poli bojoval i syn slavného vědce Michael Heyrovský – pozn. redakce)

Nobelovy ceny se Heyrovský dočkal celkem pozdě, až po osmnácti nominacích. Myslíte, že pak cítil zadostiučinění?
Určitě si ocenění velmi vážil. Převážně však usiloval o aplikaci metody polarografie v různých oborech, na čemž spolupracoval s dalšími vědci. Zajímal se například o přístroj oscilopolarograf, který vědci Emilu Palečkovi pomáhal zkoumat DNA. V Heyrovského ústavu vyvinutý analyzátor ovzduší zase odhaloval jedovatý oxid siřičitý v ovzduší. Každý týden přišla hygienička odtrhnout záznam, kde jste krásně viděli, kdy je v Praze dopravní špička.

Celá desetiletí od zrodu polarografie v roce 1922 byl světově uznávaným vědcem. V dnešní době by se možná stal vyhledávanou celebritou. Jak to fungovalo za socialismu?
Když jsem mu dával podepsat knihu Základy polarografie, na níž pracoval s kolegou Jaroslavem Kůtou, řekl mi, že ten to musí podepsat také. Nechtěl být jediným oslavovaným. Nobelovu cenu získal na konci roku 1959, o rok později náš Řád práce. Co ale vím z doby po jeho úmrtí v roce 1967, režim Heyrovského rodině nakloněný nebyl. Na začátku normalizace před jedním natáčením v ústavu jeho manželka se synem řešili, že mají zákaz objevit se v televizi.

KVÍZ: Nejen ruchadlo. Znáte vynálezy, které Češi dali světu?

Vědecký svět považoval po jistou dobu Prahu za centrum polarografie. Měli jste díky Heyrovskému bližší přístup k zahraničním kolegům?
Otevřel nám dveře. Jezdili sem profesoři nejen z východního bloku, ale i z Francie, Německa a dokonce Spojených států. Procházeli naší laboratoří směrem k panu profesorovi. Pamatuji si takzvané Heyrovského diskuze – jednou za rok se sem sjížděly vědecké kapacity. My jsme se do ciziny těžko dostávali, byla to příležitost poznat osobnosti z oboru.

Když přeskočíme do současnosti, jak po sto letech od objevu polarografie rezonuje Heyrovského objev na univerzitách?
Není to tak dávno, kdy jsem byl nemile překvapen. Při jedné zkoušce jsem se vysokoškoláků studujících korozi zeptal, co vědí o polarografii. Výsledek byl bohužel tristní. Je důležité připomínat si toto české rodinné zlato.