F-14 poprvé vzlétl 21. prosince 1970 a své první nasazení prodělal v roce 1974 na palubě letadlové lodi USS Enterprise jako náhrada za stárnoucí stroje F-4 Phantom II. Pro americké námořnictvo sloužil jako stroj pro vybudování vzdušné nadvlády, letecká ochrana svazů letadlových lodí a průzkumný letoun až do roku 2006. Před íránskou revolucí objednalo osmdesát letounů íránské letectvo, které pak F-14 úspěšně použilo během Íránsko-Irácké války.

Zrod legendy

S tím, jak na přelomu 50. a 60. let začal Sovětský svaz zavádět do výzbroje protilodní raketovou techniku velkého dosahu, vzrostla ve Spojených státech potřeba výkonného palubního letounu pro ochranu letadlových lodí a jejich eskorty na velké vzdálenosti. Nový letoun tak měl mít radar dalekého dosahu a nést velké protiletadlové rakety.

Lockheed Martin F-35 Lightning II.
Kvůli stíhačkám se budou muset předělat česká letiště. Změna bude stát miliardy

Tehdejší americký ministr obrany, Robert McNamara, byl velkým příznivcem jednotných řešení a proto prosazoval, aby se k právě se rozbíhajícímu programu Tactical Fighter Experimental (TFX), v jehož rámci měl vzniknout nový letoun pro americké letectvo, připojily také námořnictvo a námořní pěchota, v rámci amerických ozbrojených sil nezávislé složky s vlastním velením.

Pohledem Jiřího VojáčkaPohledem Jiřího VojáčkaZdroj: Deník

Námořní letci McNamarovi oponovali, že zatímco letectvo potřebuje letoun pro boj v nízkých výškách, palubní letouny zpravidla operují vysoko a tyto protichůdné požadavky bude těžké skloubit v jednom stroji, nakonec se však museli podřídit, a tak se i námořnictvo přidalo k projektu těžkého stíhače F-111B. Letoun F-111 je dodnes známý, ovšem ve verzi „Aardvark“, jako taktický bombardér. Právě z něj měl nový těžký stíhač pro ochranu svazů letadlových lodí vzejít.

Další vývoj významně ovlivnila poučení z právě probíhající války ve Vietnamu. Tam byly výkonné, ale těžké letouny F-4 často nuceny soupeřit s mrštnými vietnamskými MiGy na malou vzdálenost, a tak přestože se na začátku 60. let zdálo, že leteckým „dogfightům“ jednou provždy odzvonilo, realita se ukázala být právě opačná. Po neúspěších při testech těžkých F-111 proto viceadmirál Thomas Francis Connolly v Kongresu prosadil - a to i proti vůli svých nadřízených -  aby bylo financování projektu F-111B zastaveno. Z následného projektu VFX vzešel jako vítěz stroj firmy Grumman, později známý jako F-14 a dostal jméno „Tomcat“ („Tomova kočka“) jako poctu viceadmirálu Connolymu.

Letoun F-14 Tomcat letky VF-31 TomcattersLetoun F-14 Tomcat letky VF-31 TomcattersZdroj: U.S. Navy photo by Photographer's Mate Airman Dale Miller, Public domain, via Wikimedia Commons

Proč právě F-14

O vítězství letounu F-14 v soutěži na náhradu za F-111B bylo rozhodnuto v prosinci 1969. Ačkoli byl F-14 lehčí, než zvažovaný F-111B, šlo stále o největší a nejtěžší bojový stíhač, který měl kdy vzlétat z letadlové lodi. Jeho rozměry byly dány zejména nutností nést rozměrný radar AWG-9 a těžké protiletadlové rakety velmi dalekého dosahu AIM-54 Phoenix.

První vzlet si F-14 připsala 21. prosince 1970 a během dalších tří let prošla sadou testů, které zahrnovaly zejména odpaly raket AIM-54 na velké vzdálenosti. Nejdelší zásah se podařil v dubnu 1972, kdy pilot sestřelil cíl na vzdálenost 110 námořních mil (cca 200 kilometrů). I díky tomu mohla být F-14 prohlášena v roce 1973 za operačně způsobilou.

Letoun Su-57 má mohutný trup, který skrývá jak vnitřní pumovnice, tak také prostor pro motory. Díky efektivní mechanizaci křídla však přesto dokáže velmi obratně manévrovat, což opakovaně dokazuje na ruských leteckých dnech MAKS.
Suchoj Su-57: Rudá hvězda nové generace byla odpovědí na americké stíhačky

V reálném provozu byly letouny Tomcat používané nejen pro ochranu námořních svazů na velké vzdálenosti, ale díky důmyslné konstrukci, umožňující efektivní manévrový boj na krátkou vzdálenost, také jako doprovodné letouny pro bombardéry. Letoun je dvoumístný a má vypoulený překryt kabiny, díky čemuž má osádka skvělý rozhled do stran. Nejzajímavějším prvkem letounu jsou pak křídla s měnitelnou šípovitostí. Na přelomu 60. a 70. let byla takto konstruovaná křídla hitem, který měl vyřešit letitý problém nutnosti dostatečného vztlaku při vzletu a přistání (u přistání na letadlových lodí o to palčivější) a zároveň schopnosti létat vysokými rychlostmi ve vysokých výškách. Na rozdíl například od známého sovětského letounu MiG-23 však bylo nastavení šípovitosti křídel F-14 plně automatické a piloti tak nebyli zatěžování potřebou neustále hlídat rychlost nebo úhel náběhu.

Krokem kupředu pak byl také na svou dobu velice pokročilý letový počítač CADC, který s kvalitním průhledovým zaměřovacím displejem a zobrazovačem výstupů z výkonného radaru znamenal pro osádky F-14 značnou výhodu zejména pokud jde o celkové situační povědomí. O pohon se staraly dva výkonné motory Pratt & Whitney TF30, které byly na konci 80. let vyměněny za ještě výkonnější jednotky General Electric F110.

Bojové nasazení

V září 1974 začala výměna letounů F-4 za nové F-14 u prvních dvou letek amerického námořnictva, byly jimi VF-1 „Wolfpack“ a VF-2 „Bounty Hunters“ na letadlové lodi USS Enterprise. A přestože F-14 vznikla zejména na poznatcích z vietnamské války, sama se zúčastnila už pouze krytí amerického stahování ze Saigonu.

Prvním velkým bojovým vystoupením tomcatů se tak stala až letecká bitva z 19. srpna 1981, kdy se dvojice letounů z letky VF-41 „Black Aces“ střetla se dvěma libyjskými stíhacími bombardéry Su-22 nad zálivem Velká Syrta u libyjského pobřeží. Přestože dodnes není přesně známo, jak souboj proběhl, americké námořnictvo tvrdí, že sovětské letouny, které jsou určené zejména pro údery na pozemní cíle, napadly dvojici amerických stíhačů protiletadlovými raketami krátkého dosahu R-13, na což Američané odpověděli vypuštěním vlastních raket a sestřelem obou libyjských strojů.

 F-14 nad Irákem F-14 nad IrákemZdroj: Lt. Steve Gozzo, U.S. Navy, Public domain, via Wikimedia Commons

Dejá vu mezi americkým námořnictvem a libyjskou protivzdušnou obranou proběhlo o osm let později, když se dva letouny F-14 letky VFA-32 „Fighting Swordsmen“ z letadlové lodi USS John F. Kennedy utkaly nad Tobrúkem s dvojicí libyjských letounů MiG-23. Jakkoli později Libyjci tvrdili, že jejich migy nebyly ozbrojené, Američané obě sovětské stíhačky sestřelili a jak později uvedl jeden z Kaddáfího pilotů, v manévrové hře nervů ukázali piloti amerického námořnictva obdivuhodné bojové schopnosti.

K dalšímu nasazení letounů F-14 pak došlo během první války v Iráku, kde však hlavní roli hrály stroje F-15 amerického letectva a později nad Bosnou, Kosovem a Afghánistánem.

F-14 v Íránu

Mimořádně zajímavou kapitolou historie letounů Tomcat je jejich působení v rámci íránského letectva. Íránský šáh Mohammad Réza Páhlaví, sám velký příznivec letectví, nechal v USA v roce 1974 objednat 80 strojů F-14, které se měly stát protiváhou výkonným sovětským letounům MiG-25, které často vlétaly do íránského vzdušného prostoru. I když Íránci zvažovali také nákup strojů F-15, námořní letouny byly v té době po všech stránkách výkonnější a šáh na výzbroji nikdy nešetřil. Mezitím však přišla islámská revoluce a Američané všechny dodávky zastavili. To už však do Íránu stačila dorazit drtivá většina z objednaných strojů, právě včas na to, aby se stihly zapojit do začínající íránsko-irácké války.

F-35A Lightning II
Americká superletadla znovu vítězí v Evropě. Zájem o ně má řada zemí

Ačkoli nový íránský režim šáhovým pilotům nevěřil, nakonec byl nucen je pod tíhou iráckých ofenzív povolat zpět do boje. Jak uvádějí některé západní zdroje, během pouhých šesti měsíců si výkonné americké letouny v íránských rukou připsaly minimálně padesát sestřelů iráckých strojů MiG-21, MiG-23 a Su-20, to vše bez vlastních ztrát. Později byly tomcaty díky svému výkonnému radaru využívané také jako létající středisko včasného uvědomění, provizorní „awacsy“ a během celé války dosáhly kolem stošedesáti sestřelů. A jakkoli pokoření Iráčané tvrdí, že Írán připravili o sedmdesát strojů F-14, tedy většinu dodaných, skutečná čísla se podle západních analytiků pohybují mezi dvanácti a šestnácti stroji. Irácké letectvo v pozdějších fázích války dokonce zakazovalo svým pilotům vstupovat do oblastí, ve kterých byla zjištěna přítomnost F-14.

Protože samotní Američané v roce 2006 poslali své tomcaty do výslužby, je pro Írán stále těžší a těžší získávat na černém trhu náhradní díly a udržovat svoje stroje letuschopné. Americká vláda dokonce donutila správce leteckých hřbitovů, aby všechny vyřazené stroje F-14 rozřezali a nechali roztavit, aby Íráncům znemožnila dostat se k tolik potřebným náhradním dílům. Za pomoci ze zahraničí, zejména Ruska a Číny tak byly íránské F-14 několikrát modernizovány a byla na nich testována různá výzbroj, jak Ruská, tak upravená západní. Známé jsou například fotografie z neúspěšných testování pozemních protiletadlových raket HAWK, které se měly stát náhradou výkonných střel Phoenix, které již Íráncům bezesporu došly.

Ačkoli tak letoun F-14 proslavil zejména americký film Top Gun, ve kterém se piloti amerického námořnictva ve svých F-14 opakovaně utkají s piloty sovětského letectva, paradoxem zůstává, že jeho nejúspěšnějšími piloty jsou členové Vzdušných sil Íránské islámské republiky. Nejznámějším z nich byl zřejmě Jalil Zandí, který během irácko-íránské války dosáhl jedenácti vzdušných vítězství.

Američtí mariňáci v tanku M1A1 Abrams v Iráku, leden 2007
Hodil by se pro českou armádu? Legendární tank Abrams zářil v Pouštní bouři

Letouny F-14 byly opakovaně modernizovány, zejména pokud jde o zastavěné motory a samozřejmě avioniku, od roku 1991 ve verzi D dostaly tomcaty široké možnosti úderů na pozemní cíle. Existovala i řada návrhů jejich dalších modernizací, např. „Super Tomcat“ či „Attack Super Tomcat 21“, které měly slavný stroj posunout do 21. století. Žádný z těchto programů však americká armáda nepřijala, a tak v roce 2006 nahradily poslední tomcaty ve výzbroji modernizované letouny F/A-18E/F Super Hornet, které budou mj. hrát i v pokračování filmu Top Gun.

Kariéra legendární stíhačky tak pokračuje už jen v Íránu, kde byly F-14 naposledy spatřeny během doprovodu ruských strategických bombardérů k misím nad Sýrií.

F-14 Tomcat (charakteristiky verze D)
• Délka: 19,130 m
• Výška: 4,90 m
• Rozpětí: 11,646 – 19,545 m podle sklopení křídel
• Prázdná hmotnost: 19 838 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 33 725 kg
• Motory: 2x GE F110, každý s tahem 73,9 kN (125 kN s přídavným spalováním)
• Maximální rychlost: 2 485 km/h ve velké výšce
• Maximální dolet: 3 000 km
• Dostup: 16 000 m
• Radiolokátor: Pulzní dopplerovský Hughes AN/APG-71
• Výzbroj: - 20mm šestihlavňový rotační kanón M61A1 Vulcan (675 nábojů) - 10 závěsníků s maximální nosností 6 600 kg - PLŘS AIM-54 Phoenix, AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder - neřízené rakety Zuni - řízené bomby JDAM, Paveway, neřízené Mk 81/82/83/84 a Mk 20 se submunicí