„Není to tak, jak si hodně lidí myslí, že jdete s barvou a opravujete jen ty značky, které jsou špatné. Obnovují se úplně všechny značky každé tři roky. Malování je přitom jen tak půlka práce, druhá je dřevorubectví. Značka se musí vystříhat a vyřezat, aby další tři roky byla viditelná,“ vysvětluje Linhart z Klubu českých turistů.

Samotná práce na značkách má přitom svá jasně daná pravidla. Značkaři se je naučí v zácviku a na školeních a pak už můžou vyrážet ve dvojicích na zadané trasy.

„Pokud to někdo nedělá ve dvojici, tak to dělá špatně oproti metodice. Pět kilometrů, které bychom měli za den udělat, je na jednoho moc. Pokud to chce dělat kvalitně, nemůže to stihnout,“ odhaluje Linhart. „Je to navíc taky kvůli bezpečnosti. Můžete potkat zvěř, cokoliv se může stát. Slézáme z cest do škarpy, na skalky, kde stojíme v mraveništích, sršních hnízdech a podobně. Jde o to, aby tam byl někdo, kdo tomu druhému může pomoct,“ dodává.

Plešné jezero
Nejkrásnější výlet Šumavy: Na Třístoličník a Plechý, užijí si i milovníci vlaků

Vznikají přitom stále další a další turistické trasy. Často kvůli výstavbě nových rozhleden, jindy zase kvůli vzniku nové naučné stezky. Při značení nového úseku se značkaři musí řídit stanovenými pravidly. Jednotlivá barevná znamení by od sebe neměla být dál než 250 metrů, přičemž je snaha je umisťovat v opačných směrech na přeskáčku. „Když se bude turista rozhlížet, měl by nějakou značku vidět,“ říká Linhart, který se značení věnuje už patnáct let.

„Základní pravidlo, které musí znát každý značkař, je naváděcí – potvrzovací. To je naše modla. Za každým rozcestím musí být naváděcí a potvrzovací značka. Naváděcí musí být vidět z rozcestí a potvrzovací teoreticky taky. Je tam proto, kdybychom o naváděcí značku ve třech letech přišli, aby její funkci plnila ta potvrzovací,“ vysvětluje důležité pravidlo.

Ve středních Čechách se značení tras a obnově těch stávajících momentálně věnuje okolo dvou stovek lidí. „Máme třináct obvodů, nejmenší má pět značkařských dvojic. Největší má asi dvanáct nebo patnáct dvojic,“ upřesňuje předseda středočeských značkařů a zdůrazňuje, že všichni se této práci věnují jako dobrovolníci.

„Je to dobrovolnická činnost. Aby nás ale někdo nechytal za slovo, tak nějakou korunu za to máme. Je nám proplacena cesta a dostáváme stravné. Za celý den je to asi sto deset korun. Pak je tam ještě odměna sto nebo dvě stě korun podle toho, jak dlouho jste na trase. Činnost ale děláme ve volném čase,“ říká.

Největší problém? Soukromé pozemky

Samotný Klub českých turistů už v současné době o vznik nových turistických tras neusiluje. Iniciovat jejich vznik ale může kdokoliv. Návrhem se následně zabývá krajská komise, ve které zasedají předsedové jednotlivých obvodů.

„Schvaluje se to z hlediska turistického přínosu. Pokud nám někdo navrhne spojnici dvou super lokalit a půjde to po silnici, tak mu to neschválíme. Pak se snažíme neznačit pěší trasy tam, kde už je cyklostezka,“ vysvětluje Linhart.

„Pokud je to ale trasa, která obsahuje výhledy, jde pěknou krajinou a cestou přijde do obce, kde je vybavenost, otevřená restaurace a tak dále, tak to schválíme. Prvotně se snažíme na tu trasu přeložit nějakou stávající. Naším cílem je neoznačit všechny cesty v republice. Pak už by to nemělo takovou exkluzivitu,“ dodává.

Největší problém při značení tras mají zástupci Klubu českých turistů se soukromými pozemky. Ne každý totiž souhlasí, aby přes jeho louku vedla hojně využívaná cesta. „Byl koronavirus a do přírody přišlo mnohonásobně víc lidí než dosud. Přišli tam i lidi, kteří se neumí k přírodě chovat. Majitelé, kteří pohyb turistů dosud skousli, už na tak velký záhul neměli nervy. Lidi jim ničili jejich louky, sady, takže řekli, že tam trasu nechtějí,“ vypráví Linhart.

Cyklistický výlet po Labské stezce.
Nejkrásnější výlet Polabím: Na kole do lázní, skanzenu i do keltské osady

„Pokud se jedná o páteřní trasu, tak její přerušení je špatně. My pak musíme hledat cestu, kudy to obejít. Jsme ale dobrovolníci, takže je to pro nás velký problém. Musíme podle katastrů najít majitele všech pozemků a všechny je obeslat,“ popisuje část práce, která není tolik viditelná.

I přes tyto problémy ale stále vznikají nové a nové trasy, po kterých každoročně šlape hromada poutníků. „Já už dlouho novou trasu nedělal. Nedávno se ale dělala naučná cesta Klobouček v Brdech. Měli jsme nějaké návrhy podle starých map značení, ale to bohužel z důvodu vysokého zaminování nebylo možné. Devadesát procent tras se převedlo na panelové trasy, což turisté nemají v lásce. Jinak to bohužel nešlo. Kolega, co to značil, byl z trasy ale hodně nadšený,“ dává příklad Linhart a přidává i svoje oblíbené trasy.

„Ve středních Čechách jsou asi dvě místa, která mám rád a která jsou hodně přírodní. Jedno je u bývalých Svatojánských proudů. Vede z Třebenic dolů do Štěchovic, kde se jde nad řekou, skalami, skalním tunelem. Krásná cesta. Pak Kokořínsko, kde je Cibulkova stezka. To jsou pro mě dvě nejhezčí trasy,“ prozrazuje Linhart.

Právě on se stal také otcem myšlenky založit webové stránky, kde by mohli turisté hlásit vady značení a problémy na trasách. Díky stránce www.turistickeznaceni.cz můžou lidé hlásit svoje připomínky prostřednictvím formuláře, který problém odešle příslušnému krajskému předsedovi. Po vyřešení nedostatků se o tom zadavatel obratem dozví.

„Spousta lidí samozřejmě nechodí po značkách. Síť našich tras pro ně ale může být určitou záchranou, která jim ukáže, jakým směrem dojít do vesnice nebo k památce. I o tom to je,“ zakončuje Linhart.