Kliknutím zvětšíteČím vás oslovila komedie Nikdy není pozdě?
Jana: Jde o takový nejednoznačný milostný příběh. Vtipný, ale vlastně křehký, s překvapivými momenty, který je velkou příležitostí pro dva herce zahrát si několik postav v různých věkových obdobích.
Václav: Mně se na ní líbí, že je o životě a ze života. Lákalo mě, že se odehrává během velkého časového úseku, a samozřejmě mě bavila její nezvyklá forma. Je v ní šest postav, ale všechny si je mohou zahrát dva herci. Je bezvadné si na jevišti prožít hned několik osudů, které se postupně proplétají.
Co si budou myslet diváci, až pojedou po představení domů?
Václav: Že to musí vidět znova. (smích)
Může v nich tato hra zarezonovat až tak, že by se rozhodli zkontaktovat svou starou lásku?
Jana: Bylo by hezké, kdyby si řekli: „Pozor, tehdy jsem to prošvihl!“ A zatoužili by zkusit to ještě jednou. Tahle představa se mi líbí.
Václav: Aby ale nakonec nenadělali víc problémů.
Jana: Sobě i v jiných rodinách.
Inscenace hry Nikdy není pozdě:
Autor hry prozradil, že pro mladé je představa, kdy se šedesátiletí milenci líbají na veřejnosti, směšná. Troufnete si říct, proč to mladí takhle vidí?
Václav: Protože jsou mladí. Ať se zasmějou, a ono je to s přibývajícím věkem přejde.
Asi je ale dobré ukazovat, že mládí není věčné. A i když se to zdá daleko, najednou je to tady.
Václav: Jen Lenin je „v Ječný“. (Ječná ulice v Praze pozn. red.) Mládí je maximálně v Žitný. (Žitná ulice v Praze, pozn. red.) A i o to brzy přijdou, když tam budou stát v kolonách směrem na Karlovo náměstí. (smích)
Jana: Mladým to stejně nevysvětlíte. Že budou tolerantní vůči stáří a třeba si i představí, že spolu babička s dědečkem ještě „něco“ mají, to chce malou představivost a velkou toleranci. Skutečně pochopí některé věci, až se sami v tom věku ocitnou. Mně také ve dvaceti připadali čtyřicetiletí lidé prastaří a ti, co byli v mém nynějším věku, už mi přišli, že jsou těsně před smrtí.
Vy jste byli věčně mladí? Nebo stále jste?
Václav: Mládí je relativní pojem. Co je mládí?
Jana: Jde o to, jestli se člověk snaží o to, mladě vypadat, nebo jestli je mladý ve své hlavě a upřímně ho pak překvapí, když se podívá do občanky. Já jsem si v těch dvaceti letech myslela, že až mi bude tolik, kolik mi je teď, budu to mít jinak, ale já to mám vlastně pořád stejně. Pořád se učím, pořád se divím, pořád ještě něco očekávám. Jen ty nepodstatné věci už umím hodit za hlavu, jsem ve větším klidu a víc si všeho vážím. Ale stále mám pocit, že jsem mladá, jenom už dlouho.
Takže vaše doporučení zní: Nekoukat do občanky.
Václav: Můžete koukat, kam chcete, to je úplně jedno. Stejně jen zjistíme, že je nám pětašedesát, sedmdesát… Ale dokud má člověk něco, co ho baví, nějaký cíl nebo životní náplň, tak nemá pocit, že zásadně stárne.
Jana: Je to ale vlastně docela zábavné, když na sebe člověk kouká, jak stárne. Já se docela často na všechno to hemžení, včetně sebe, dívám shora a přijde mi docela vtipný, jak se mění kritičnost a jak se třeba jisté nároky posouvají. Dobře si pamatuju, jak jsem kdysi tou svou dvacetiletou optikou sledovala třeba ženy na plovárnách, teď vidím sebe a říkám si: „Už je to tady!“ (smích)
Václav: Ono je to strašně dané i tím, jak nám funguje tělo a hlava. Jakmile funguje hlava a přestává fungovat tělo, tak už je to problém. A opačně taky. Jen se o tom, že přestává fungovat hlava, člověk nedozví.
Myslíte, že témata, jichž se vaše inscenace dotýká, mohou být společností vnímána jako tabu?
Jana: Já vlastně nevím, jak to je, ale před pár lety mě v lázních paní masérka laskavě varovala, abych se s tím „pánem“ nevodila veřejně za ruku, že si lidé povídají. A že tyhle věci jsou tam sice normální, ovšem dělají se tajně, a hlavně jsem přece jen známá a v pokročilém věku. Tak jsem jí řekla, že děkuju za varování, ale že ten „pán“, co se spolu pusinkujeme na veřejnosti, je už čtyřicet let můj manžel.
Václav: Nemyslím si, že by téma naší inscenace mělo být pro někoho tabu. Možná jen v určitém segmentu společnosti, mezi některými mladými například, netuším… Podobný příběh, jako je ten našich hrdinů, prožila moje máma po tátově smrti a já jí to moc přál. Vnímal jsem ho jen pozitivně.
Pro starší nemusí být úplně snadné vplout do milostného poměru. Proč?
Jana: Je to logické, protože člověk fyzicky sestoupí z první nebo druhé ligy, asi jak kdo (smích), do divize nebo okresního přeboru. Takže jestli někdo ve dvaceti nebo třiceti zatahuje břicho, stahuje prsní svaly, tak by v šedesáti v podstatě nemohl myslet už na nic jiného než jak to definitivně zatáhnout. Václav: Já mám vlastně pocit, že už jsem technickým ředitelem toho mančaftu. (smích)
Může být o to těžší navazovat v pozdním věku vztah, když jste vy ten opuštěný?
Jana: Určitě. Já jsem zjistila, že mi na sebe lidé řeknou úplně všechno. O všech řemeslnících a vůbec o každém, kdo projde naším domem, se dozvím úplně všechno.
Václav: Ty jsi taková paní vrbová…
Jana: (smích) Takže díky tomu vím, že ti, co byli opuštěni, a především ti, co se museli vyrovnat s podrazem, to mají těžké. Když vám někdo na rovinu řekne, že se včera zamiloval a potřebuje čas, a za měsíc vám řekne, že je to vážné, tak je to jiné, než když najednou zjistíte, že váš partner má už tři roky druhou rodinu. I takové případy jsou a pak je tím důvěra k dalším lidem výrazně omezena. Ale pro nás oba je toto téma hypotetické, protože jsme si tímhle neprošli. Takže teď bohapustě teoretizujeme. Naštěstí.
Myslíte, že lidé zbytečně házejí flintu do žita, když jsou dlouho sami?
Jana: Já myslím, že by se flinta do žita neměla házet vůbec. S ničím a nikdy. Protože nevíte, co vás ještě čeká, i když na vás třeba někdo na „první dobrou“ nemusí působit zrovna zářivě. Všichni totiž žijeme v modelech, že ten by měl vypadat tak, ona by měla mít takové míry, školy, bohatství atd. A nakonec najdete velký poklad i přesto, že ten dotyčný nemá nic z toho, co jste od vysněného partnera chtěli.
Václav: Taky se ale může stát, že někdo nepotřebuje žít v páru. Že někomu může začít vyhovovat být sám.
Muž jménem Bud, kterého hrajete, Václave, se nevzdává. Dobýváte svou lásku Molly i přes její několikeré odmítnutí. Je to tak správně? Muž by z boje neměl hned utíkat?
Václav: Nevím, jestli je to správně, ale já jsem to tak dělal, já jsem uháněl! Když mi bylo řečeno, že to je zbytečné, tak jsem sice přestal, ale pořád jsem se tak nějak vyskytoval, až jsem to „uvyskytoval“. (smích) Najednou se situace změnila a já se vyskytl v dobrou chvíli na dobrém místě a tím jsem to dohnal.
Nechala jste se, Jano, dobývat?
Jana: Já jsem nebyla dobývána vůbec. Já jsem si Svobodu (Milan Svoboda, manžel Jany Paulové, pozn. red.) vymyslela. A bylo! Neměl vůbec šanci. (smích)
Považujete za štěstí, že jste oba potkali životní lásky včas a nemuseli jste jako Molly označit roky strávené po boku vašeho partnera za promarněná léta?
Václav: Já si ale myslím, že to nikdy ztracený čas není. Je to určitá zkušenost. Člověk by mohl žít život lépe nebo jinak. Ale když nemá sílu a vůli to změnit nebo nastanou okolnosti, že to ani změnit nemůže, tak by neměl házet flintu do žita, být z toho zoufalý, ale měl by jít dál. Ale zase se nesmí nechat semlít. Pokud ho to začne vyloženě drtit, je lepší z takového vztahu utéct.
Když hrajete v takové hře, uvědomujete si vaše partnerské štěstí o to víc? Protože někdo toho pravého hledá celý život. Vy jste s vašimi partnery dlouho, takže se o nich dá mluvit jako o životních láskách.
Václav: To asi ano. Když to trvá tak dlouho, tak už by se to dalo říct.
Jana: Čím dýl jsme spolu, tím víc si uvědomujeme, jaké máme štěstí, že jsme se potkali a že nám to vydrželo. Mám vedle sebe svého nejlepšího kamaráda, parťáka, někoho, na koho se mohu spolehnout, koho prostě miluju.
Jak se u vás láska proměňovala, vyvíjela v průběhu času?
Jana: My jsme se do sebe zamilovali a z toho tyglíku stále čerpáme. Ono se toho vlastně ani moc nezmění. Svoboda prošel nějakou maskérnou, zešedivěl a ubyly mu vlasy… Stejně jako jsem já prošla určitými proměnami. Jak říkáme v naší divadelní hře: „Stará, scvrklá broskev a někde něco visí atd.“, ale vidíme se, vnímáme se pořád stejně. Tak to je. Na lásce samotné se nic nezmění. Jen přijde sem tam překvapení: „Aha, tak tobě je teď sedmdesát. Teda! Tak to už seš fakt velkej.“ (smích)
Hra Nikdy není pozdě je o tom, že i když už v nic nedoufáte, může přijít něco zlomového, co vás ještě dostane do kolen. Co naposledy to bylo u vás?
Jana: Já jsem vždycky hrozně zívala nad ženami, ze kterých se staly babičky a „prudily“ ostatní tím, že vyprávěly o vnoučatech. Mám dvě dcery, které jsou od sebe věkově daleko, tak jsem vždycky říkala: „Já měla malé děti dlouho, už jsem si to užila… nač nějaké nové dítě.“ A teď mě překvapilo, že mi má vnučka znovu otevřela srdce. Jsem překvapená, že ve mně vzbuzuje takovou lásku.
Václav: Život plyne v podstatě pořád pozitivně. Já posledních pár desítek let žiju hodně se zvířaty, dost se tomu věnuju, což mi otevírá různé další obzory a zákoutí života. Někdy v pozitivním, někdy až v bezvýchodném pohledu do budoucna. A já mám bohužel tenhle výhled takový šedý, i co se týče lidí. Nevím, co bude dál. Ale dokud tady jsme, měli bychom dělat vše proto, abychom zachovali život tak, jak na této planetě běžel miliony let před námi. Je nás hodně, jsme strašně rozpínaví a vytlačujeme všechno ostatní pryč. Kdyby byla Země placatá, tak už jsme tu sami, protože jsme všechno shodili dolů.
Máte za sebou už několik představení v divadle a nyní hrajete na letní scéně na Žižkově. Jste rádi, že se můžete opět setkávat v divadelním projektu?
Jana: Já jsem nadšená!
Václav: Určitě. Navíc si to částečně vymyslela Jana a já jsem za to, že jsme se v divadle potkali, strašně rád. Ve filmu závisí na tom, co řekne režisér, ale na jevišti do toho můžeme alespoň trochu mluvit. (smích)
41
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
