FK BOHEMIA PODĚBRADY B BOJUJE O ZÁCHRANU V OKRESNÍM PŘEBORU!
Včerejší zápas mezi FK Bohemia Poděbrady B a Krchleby přinesl velice pěkný fotbal. Tyto týmy hrají okresní přebor a zápas byl velice důležitý pro oba týmy, jelikož se nacházejí v sestupové propasti (jednalo se o poslední zápas sezóny). Remíza tedy nic moc neřeší. Domácí Poděbrady nastoupily již v klasické formaci 4-4-2, zatímco hosté očividně přijeli důstojně bojovat o udržení a vytvořili velice útočné rozestavení ve 2-5-3.
V Poděbradech vládlo moc pěkné počasí a to přilákalo mnoho nadšenců a fotbalových fandů obou týmů. Jako správný „Poděbraďák" navštěvuji naše zápasy často a málokdy se stane, aby u pokladny pořadatel vyvěsil ceduli s nápisem VYPRODÁNO.
Hráči vyběhli na suchý, vodou nezalitý trávník.
Poděbrady měly větší štěstí při losu a kapitán pro tým vybral stranu. Hráči Krchleb tedy měli výkop. Diváci samozřejmě na toto gesto odpověděli, nebudu však citovat v jakém znění. Zápas začal výkopem Vrátného.
Rád bych podotkl, že arbitrem utkání byl známý korupční král Roman Vomáčka, jenž se nechvalně proslavil díky úplatkářské aféře koncem minulé sezóny.
Prvních 15 minut zápasu bylo velice nudných – hrál se obranný fotbal, bez větších šancí a ohrožení branky – jak na jedné, tak druhé straně. Po úvodních 15 minutách jsem předpokládal, že „to zas bude remíza" – mýlil jsem se a jsem za to rád. Od 20. minuty to totiž bylo něco. Krchleby „atakovaly" branku Poděbrad, následně přišel centr do šestnáctky a Vrátný trestuhodně zahodil tutovou šanci. Výjimka potvrzuje pravidlo – „nedáš, dostaneš" a po dlouhém nákopu domácího brankáře Rychlého šli Krejčí a Toman sami na bránu Krchleb, Krejčí to vzal na sebe a Poděbrady vedly 1:0.
Tento stav ovšem netrval moc dlouho. O necelé 2 minuty později domácí objektivně řečeno rozhodčí „zařízl", když odpískal penaltu kvůli nastřelené ruce poděbradského Lukáše. A stav se tedy změnil na 1:1, protože Vrátný bez problémů proměnil, a tím lehce vymazal spálenou šanci, kvůli které Krchleby následně inkasovaly.
Do konce první půle padly ještě celkem 3 branky – Krejčí zkompletoval hattrick a druhý gól hostů přidal Šaman.
Za stavu 3:2 skončil první poločas a já jsem ihned spěchal vyzpovídat kapitána domácích:
Dobrý den, mohl byste nám prosím objasnit moment, kdy se pískla penalta?
Tato situace byla velice nepřehledná, byl zde veliký chumel hráčů a rozhodčí nakonec rozhodl tak, jak rozhodl.
Takže s výrokem rozhodčího souhlasíte?
Není snadné odpovědět, ale já si osobně myslím, že se jednalo o nastřelenou ruku, ale rozhodčí je ten, kdo má na hřišti poslední slovo…

Díky, ať se daří.
Tak toto bylo několik slov od kapitána týmu.
Ve druhém poločase se toho už moc nestalo. Hostům brzy došly síly a od 55. minuty se již jen bránili – soupeřova obrana vypadala jako nedobytná pevnost. Poděbrady ovšem i nadále hrály svou aktivní hru a to se jim nakonec vyplatilo. V 73. minutě padl další gól do sítě hostů – tentokrát se trefil sám kapitán Toman.
Rozhodčí na konci zápasu nastavil 3 minuty nad rámec základní hrací doby a již to vypadalo, že se nic nestane a Poděbrady budou mít o 3 body v tabulce víc. Ovšem i v tom nastaveném čase se něco událo, a to další gól Poděbrad, který po samostatném úniku vstřelil Lukáš.
Se závěrečným hvizdem rozhodčího zvítězily Poděbrady B na domácím hřišti 5:3
a radují se ze záchrany, kterou jim zajistil právě tento poslední zápas sezóny. Boj o záchranu byl totiž velice těsný. Sestupujícími týmy jsou Krchleby a Kostomlaty.

Tomáš Čivrný


Master of Rock 2012

Je 12. 7. 2012, první den, kterým začínají čtyři dny pro tvrdčí posluchače velice důležité.
Koná se totiž 10. ročník čtyřdenního koncertu Master of Rock ve Vizovicích, který pořádá Pragokoncert v areálu likérky Rudolfa Jelínka. Akce byla zahájena ve 13 hodin kapelou Skyline, českou hudební skupinou, která vznikla v roce 1997 v Praze, spolu s jejich zpěvačkou Markou Rybin.
Stojíme před vstupem do areálu likérky Rudolfa Jelínka, v němž již čekají dva urostlí muži, aby vám prohledali tašku kvůli nebezpečným věcem a vlastnímu jídlu a pití, to je do areálu zakázáno nosit. Když s tímto rituálem skončí, upevní vám na ruku látkový pásek, na kterém je vyšito Master of Rock a rok dění. Ten letošní má modrou barvu a rok 2012.
Je to úžasný pocit, když vidíte ten obrovský areál, do kterého se vejde pódium o velikosti malého rodinného domu a obrovské reproduktory, které jsou slyšet ještě kilometr daleko. Uprostřed areálu je malé oplocené „pódium", kde pracují zvukaři. Za nimi jsou pak obrovské patrové a železné lavičky. Opodál nalezneme stánky, které nabízejí opravdu vše, co byste zde hledali. Od nealkoholického piva po „myslivce", od gyrosu po pizzu a od lehkých potištěných triček po tlusté mikiny a kalhoty. Teprve na konci areálu se nacházejí převozné toaletní boxy známé svou charakteristickou barvou a názvem „Toi-Toi-ky".
V areálu je spousta lidí, podle prodeje lístků se odhaduje kolem 25 tisíců fanoušků, kteří zde den co den „paří". Je teplo a my se prodíráme v obrovském davu lidí oděných do černé barvy. Všichni mají dlouhé vlasy a někteří z nich jsou pomalování barvami.
Padlo 14 hodin a je přestávka. Pódium se připravuje na další kapelu a lidé si odběhli do stánků. Začíná být opravdu velké teplo. Lidé už sundali horní díl oblečení a nosí mokré šátky, ale i přesto tu zůstávají a tančí, křičí a dokonce skákají až do samotného konce.
První den byl zakončen kapelou Bloodbound, která začala hrát v 0:50 a skončila ve 2 ráno.
Druhý den byl zahájen již v 11 hodin. Tentokrát ale všichni musejí projít další zkouškou, je déšt.
Přesto tu hrdí metalisti skotačí a ukazují, jak si Češi umí užívat. I přes nepříznivé počasí zde všichni zůstali až do dvou do rána s kapelou Pain.
Třetí den zahájila v 10 hodin kapela Lady Kate a počasí stále trvá. Opravdu obdivuji vůli těchto lidí. I přes teplý déšť je to uchvatný pocit stát v davu a „mávat šiškou"na kapelu s přátelským projevem.

Kristýna Šťastná


Meziplanetární hudební festival

Již v okamžiku, kdy jsme vystoupili z naší intergalaktické lodi, síla festivalu planety R8-4P byla neskutečná. Kolem se potuluje spousta podivných individuí, která sem přijela za stejným účelem jako my. Poslechnout si dobrou hudbu, popovídat si s přáteli a popít drinky nadpozemských chutí (doslova).

Nedaleko naší lodi byl stánek připomínající horu slizu, kde prodávali lidé ze země Tunimutimaua výrobky z jejich dílniček. I když samotní obyvatelé vypadali opravdu velmi nechutně, jejich výrobky byly kouzelné! Jednalo se o flakonky, ručně vyráběné bonboniéry a různé upomínkové předměty. Naopak u lidí Negetengerega, kteří vypadali mírumilovně, prodávali jen pastičky na jakési obří hlodavce, podivné zbraně a spreje. Jaká ironie.

Když začala hrát první kapela, byli jsme nadšení, protože to byli lidé od nás ze Země. Pěvecký výkon neznámé zpěvačky nebyl ideální, hudba hrála moc potichu a kytara byla rozladěná, ale i tak lidé jásali, protože na pravou českou country nemají ani ty nejhlasitější mimozemské pazvuky, které vydávají za hudbu.

Pomalu se schylovalo k poledni (i když tento výraz je velmi pomíjivý, protože v každé části Vesmíru mají poledne jinak) a my jsme se usadili v kiosku vedle pódia. Byl to takový ten klasický přívěs, kde měli párky v rohlíku, hranolky nebo hamburgery. Jediný rozdíl byl v tom, že jste si mohli vybrat i mezi nám dosud neznámými druhy masa. Mimo klasické hovězí, kuřecí nebo jehněčí, které si můžete dát u nás na Zemi, tu bylo třeba mravenčí, lemuří nebo chameleoní…
(Vedle kiosku se nacházelo veřejné WC, které působilo opravdu gigantickým dojmem. Jelikož zde byli všemožní tvorové a jejich vyměšování je rovněž odlišné, bylo zde asi 20 druhů toaletních mís.)

Ten, kdo se najedl, mohl se přesunout do výtvarného altánu. Zde se dražily obrazy, prodávaly cédéčka nebo vinylové desky. Mimo jiné se zde konaly workshopy, při kterých si návštěvníci mohli vyzkoušet umělecké techniky jiných národností a druhů. Například Lokotuhové zde učili, jak vytvořit obraz pomocí slin. Někteří lidé to považovali za velice odporné, ale výsledkem byl opravdu velmi nápaditý a krásný obraz.
Ten, kdo umění nehoví vůbec, se zde mohl ponořit do malé knihovničky, kde byly publikace o všech známých i neznámých kulturách, slozích a uměleckých směrech.
Hned vedle knihovny byl prostor pro stany. Byl ohraničen jakýmisi levitujícími kůly. Stany, které zde byly k vidění, se nedají ani představit. Malé, velké, barevné, šedé, hranaté nebo oblé. Nějaká velice podivná rodinka měla dokonce stan ve tvaru zmutované ovce a překvapující na tom bylo, že to nikomu nepřipadalo divné.

Následoval řetěz hudebních čísel, která byla velkolepá! Skupiny byly žánrově velmi rozmanité a všem se vše líbilo. Hudební představení trvala až do pozdních večerních hodin. Poté byl festival zakončen ohňostrojem.
Lidé šli spát do svých stanů, aby ráno navštívili degustaci rozmanitých snídaňových pokrmů.
Zkrátka festival pro celou vesmírnou rodinu, kde se opravdu nikdo nenudil!

Daniela Svitáková

Nová Ves mýma očima
Pojďte se mnou a sledujte moje kroky. Dívejte se mýma očima. Teď budete mít možnost ocitnout se v kůži někoho jiného, použít jeho nohy, a tak projít méně známou vesničku a její okolí. Doufám, že jste si neobuli nějaké lodičky nebo podpatky. Ty by vám rozhodně nevyhovovaly při náročné cestě, poněvadž nepůjdeme jen po asfaltové silnici, ale také po lesní cestě a „polňačkami". Naše trasa je Nová Ves, kopec Bedřichov, Vítězovská skála a přes Vítězov zpátky do Nové Vsi.
Začneme hned na Václavském náměstí. Ani vlastně nevím, proč se tak jmenuje, ale většina cizích lidí, těch, co Novou Ves neznají, většinou nevěří, že taková malá, nevýrazná vesnička se jmenuje jako jedno z nejznámějších náměstí v České republice.
Dále pokračujeme Poděbradskou ulicí, která se tak jmenuje proto, že po ní byste se dostali až do Poděbrad, které jsou mnohonásobně známější než Nová Ves. Poděbradská ulice je momentálně po opravě chodníku, pod který se pokládala nejspíš voda (nebo něco takového). Páni,,kopáči" si dali práci s tím, aby chodník vypadal stejně jako dřív - myslím, že se jim to vcelku povedlo. Bohužel to překopávali v zimě a muselo se chodit po druhé straně silnice, která je nebezpečná, protože hned vedle vyšlapané pěšinky vede hlavní silnice.
Po levé straně vozovky zhruba po sto metrech od zmiňovaného náměstí zatočíme vlevo, a tím se dostaneme na cestu na zmiňovaný kopec Bedřichov. Cestou míjíme méně upravenou zeď a na protější straně pečlivě upravenou zahrádku paní Škvarkové. Došli jsme na zmiňovanou cestu, která vede na Bedřichov. Po levé straně míjíme chovatele koní. To jsou velmi milí lidé. Začínáme pociťovat, že se nám jde hůře a hůře, protože se cesta stáčí do mírného, později však prudšího kopečka. Při stoupání na Bedřichov to většinou fouká, jelikož jdeme mezi poli. Když už vystoupáme téměř nahoru, máme krásný výhled, ze kterého je vidět město Kolín, TPCA a při dobré viditelnosti a vršky Krkonoš. Zdolali jsme i ten nejkritičtější bod a došli jsme až na vrchol kopce Bedřichova.
A proč vlastně kopec Bedřichov? To si můžeme přečíst na turistické ceduli. Dne 18.6.1757 odtud pruský král Fridrich II. po určitou dobu pozoroval boj probíhající na protějším návrší za obcí Křečhoř, kde se utkali Prusové s Rakušany v jedné z bitev tzv. sedmileté prusko-rakouské války, která se odehrávala v letech 1756-1763. Prusové bitvu prohráli, ztratili
13 800 vojáků a 42 děl, Rakušané 9 000 mužů a 2 741 koní. V roce 1842 zde byl tehdejším majitelem panství Václavem Weithem postaven obelisk ve tvaru jednoduchého komolého jehlanu. Je bez nápisu a zřejmě to je jedním z důvodů, proč je nesprávně označován jako pruský památník bitvy u Kolína.
Doufám, že ještě nejste unavení, protože máme ještě pěkný kousek před sebou. Máme za sebou přibližně 2 kilometry a ještě nás minimálně 2 čekají.
Další z našich cílů je zmiňovaná Vítězovská skála, která je asi půl kilometru od vrcholu Bedřichova. Je zde krásná flóra a fauna, žije tu mnoho polních zvířat. Například srnky, zajíci, bažanti nebo třeba také poštolky a káně. (Dříve to tu nebylo tak zarostlé, jelikož se o to můj otec se svými kamarády starali.) Pokochali jsme se krásnou místní přírodou a musíme jít dál, náš cíl se již blíží. Ušli jsme dalších dvě stě metrů a dostali jsme se mezi pole na pěšinu, ze které je vidět zmiňovaná orlice na Křečhoři.
Po úporném zápasení s fičákem jsme se dostali do našeho dalšího cíle, a to je Vítězov. K Vítězovu bych vám mohl říct třeba takovou zajímavost, že ve Vítězově nemají názvy ulic. Je to zvláštní, ale pošta jim přesto chodí. Myslím si však, že to ale není jediná vesnice bez ulic.
Jdeme dál, už tam skoro budeme. Už nás čeká jen sejít z Vítězova do Nové Vsi a čtyřkilometrový naučný okruh bude za námi. Bohužel jsme se dostali zase mezi pole, kde to opět fouká. Ale nám to nevadí, protože se těšíme z krásy přírody.
Doufám, že se vám cesta líbila a že do Nové Vsi přijedete zas.

Jakub Čech


Anorexie

Titulní stránky časopisů, to je to, co nás upoutá. Krásná, rovnoměrně opálená těla, bez jediné vady na kráse… Ale především tak nádherně štíhlá! Která z děvčat v tomto světě by nechtěla vypadat jako modelka vyčnívající z titulní strany měsíčníku Cosmopolitan?
Nasadíme tedy dietu, pilně cvičíme, až přehnaně platíme za posilovny, solária a čekáme na efekt. Ale proč vlastně stále nevypadáme tak dokonale jako Megan Fox? Tak si řekneme, že vlastně hodně jíme a vysadíme jídlo úplně. Jenže mnoho děvčat a žen si neuvědomuje, jak malý krůček stačí, abychom spadly do pekel.
Začíná to shozeným kilem, dvěma, pěti… Každý nás chválí, jak hezky jsme zhubly a to je další motivací pro další a další hubnutí. Honba za štíhlou postavou nás dohání ke stále častější návštěvě váhy. Ručička ukazuje stále menší čísla, ale radost, ta je v takovém okamžiku nevyčíslitelná.
Když náhodou přibereme pár deka, běžíme do lékárny pro projímadlo, které si dáme místo večeře, a nebo je jednodušší strčit si prst do krku. Nechutné a nepochopitelné? Pro nás ano, pro holky toužící po skvělé postavě ne. Trend dnešní doby, nebo jak se tomu vlastně říká…
Tento trend v podstatě odstartovala v 60. letech minulého století modelka, známá jako Twiggy. Při výšce 169 centimetrů vážila pouhých 41 kilogramů. A v historii snad první anorektičkou byla slavná princezna Sissi a známou bulimičkou pak princezna Diana.
Zamysleme se. Kolik mladých lidí umírá díky trendu štíhlosti? Modelkám stále častěji selhávají srdce z podvýživy. Proč to ale vlastně někdo nezastaví? Kolik by musela vážit žena považována za krásnou a žádanou? A kdo vlastně vymyslel ty „ideální" míry 90-60-90? Vždyť si vzpomeňme. Prodávané věci v luxusních buticích jsou většinou maximálně velikosti 36.
Možná by bylo dobré, kdyby si děvčata při prohlížení módních časopisů uvědomila, že než titulní fotka spatřila světlo světa, nebyl potřeba pouze profesionální fotograf. Bylo potřeba spousty a spousty lidí, aby tuto fotku takzvaně „vyretušovali". Uberou kilogramy, přibarví vlasy a dodají tělu krásnou bronzovou barvu.
Anorexií však netrpí jen ženy, ale i muži! Zní to celkem neuvěřitelně, protože většinou slýcháme o anorektičkách než o anorekticích. Ovšem je tomu tak. Je ale pravdou, že ženy se na světě jako anorektičky vyskytují daleko častěji. Možná je to proto, že muži často neprahnou po krásné postavě. Kdežto ženy to dělají vlastně pro muže. Aby se jim líbily, aby se vdaly, aby byly prostě krásné a cítily se jako bez jediné vady na svém zevnějšku.
Mentální anorexie je ale především psychická nemoc. Neléčí se jednoduše. A taky je strašně důležité, aby v téhle situaci měli nemocní někoho, kdo je podpoří…
Být při těle? Na tom není vůbec nic špatného. Svému vyvolenému se přece budeme líbit tak jako tak. 
Adéla Kubáčová


S YoYem ve světě!
Vrcholem sezony 2012 se stalo mistroství světa v tzv. „jojování",kde se hráči utkali v souboji o cenu Zlaté YoYo. Soutěžilo se na čtyři etapy, které měly rozdělit soupeře do různých kategorií. Letošní mistroství bylo neobyčejné v tom, že se mohli utkat YoYaři všech věkových kategoríí. Nejmladšímu bylo 16 let. Nakonec obsadil ctihodné osmé místo.
Celkem se zúčastnilo okolo 1 000 talentů ze 45 zemí světa. Soutěžilo se v jednotlivcích, ale také v týmech. Za Českou republiku nás přijeli podpořit Jakub Čech (23), Tomáš Paulus (22) a mistr České republiky Tomáš Herman (23). Tito chlapci postoupili s přehledem do třetí etapy, kde je ale potkalo nemilé překvapení. Když se chlapci postavili na pódium, aby ukázali, co v sobě mají, tak se Jakubovi při rozcvičování přetrhl string neboli provázek. I když kluci měli samozřejmě náhradní vybavení, tak je to rozhodně vyvedlo z nabuzení pro soutěž a podlehli stresu. Kvůli této události se dala malá přestávka, aby si to chlapci mohli opravit, a po chvíli šli zase na věc. Když předvedli své umění, všichni čekali na verdikt poroty. V jejím čele seděl světově uznávaný profesionál Roko Philips, známý svým tvrdým hodnocením. Byl postrachem pro soutěžící. Když chlapci dokončili své dílo, Roko se pomalu postavil, hluboce se nadechl a řekl osudovou větu: „Postupujete do finále!". Po této větě se kluci radovali a ihned to šli oslavit do místního bistra, kde si dali „prý" Hot Dogy a pak se šli připravovat na finále, které je čekalo za dva dny.
Chlapci toho dne dosáhli podle kritiků svého nejlepšího vystoupení, které kdy dali. Taky to bylo poznat na jejich umístění. Obsadili nádherné stříbrné místo. Když vše skončilo, byl den pauzy a začalo mistrovství v jednotlivcích. Tam se nám zúčastnil Tomáš Herman. Ten byl sice vyčerpán po týmech, ale není to sport, který je tolik náročný na fyzičku. Spíše měl Tomáš výhodu v tom, že byl rozcvičený, což mnoho soupeřů nebylo. Kategorie jednotlivců byla mnohem větší, docela na to doplácel, ale jeho týmoví hráči při něm stáli a z publika ho podporovali. A tak Tomáš nakonec všechno zvládl. Když došlo na postup do finále, Tomáš se zhroutil z psychického vyčerpání a průběh mistroství musel být pozastaven. Když se druhý den dostal zpět do formy, mohlo se pokračovat a Tomáš se dostal do finále. Před finále měl opět takovou trému, že se pozvracel. Naštěstí se mu tato příhoda stala před vstupem na jeviště. Můžeme si myslet, že tato událost měla dopad na jeho umístění. Tomáš se ale sebral
a šel na věc. Jeho výkon byl opravdu obdivuhodný. Zvládl udělat i trik Superman, což je jeden z nejtěžších. Po dokončení mu zatleskalo celé publikum. Tomáš skončil na krásném
3. místě a získal mnoho sponzorů.
Myslím, že za celou redakci můžu říct slova: „Jsme pyšní, že i v Česku máme talenty!". 

Tomáš Paulus


Dotklo se lidstvo pekla?

Zářící „Brána do pekel" v Turkmenistánu
Kráter obrovských rozměrů Darwaza Gas Crater neboli Brána do pekel je plný do výše šlehajících plamenů, které nikdy neuhasnou. Kráter nebyl ovšem vytvořen zlými příšerami ani krvelačným ďáblem, ale lidskou činností. Svou dnešní děsivou podobu získal kvůli nehodě, která se stala před více jak čtyřiceti lety. Přítomný zemní plyn a extrémní teploty pouště udržují plameny „při životě".
Rozměry kráteru jsou neuvěřitelné. Jeho délka je asi sedmdesát metrů a hloubka se rovná zhruba dvaceti metrům. V roce 1971 zde pracovala skupina geologů ze Sovětského svazu, zkoumali zde rozsáhlá ložiska zemního plynu. Během výzkumu došlo k nehodě. Vrtná souprava, která měla ložiska zkoumat, se propadla do obrovské plynové dutiny. Pád těžké techniky způsobil vznik otvorů, ze kterých začal unikat plyn. Situace se musela začít ihned řešit, hrozilo totiž, že začne unikat jedovatý metan. Vědci se rozhodli čelit potenciální katastrofě opravdu svérázně, zapálili ji. Domnívali se totiž, že sám za několik týdnů vyhoří. Tak se ale nestalo a hoří dodnes.
Darwaza Gas Crater se nachází na vyprahlé nezalidněné poušti Karakum. Nejblíže obydlené místo je velmi zajímavá vesnice Derweze, která dala kráteru jméno. Žije v ní asi 350 obyvatel starého turkmenistánského kmene Teke. Koně, které zde chovají, jsou považovány za jedno z nejlepších plemen na světě, známé jako Achal – Teke. Údajně na těchto koních jezdil Alexandr Makedonský během jeho válečných tažení. I dnes jsou tyto koně ozdobou prezidentských stájí. Moc lidí ke kráteru nechodí, kvůli nepříznivým přírodním podmínkám, snad jen turisté a vědci.

Ďábelský projekt – Kolský vrt
Ve druhé polovině 20. století se na poloostrově Kola na Sibiři pokusili vědci o nejhlubší vrt na světě. Dosáhlo se neuvěřitelné hloubky 13 000 metrů, díky nimž se zapsali do Guinessovy knihy rekordů. Po chvilkové radosti se však začaly šířit obavy, že se dostali moc hluboko. Rusům to ale nestačilo a chtěli vrtat dál, až k 15 000 metrům. Nikdy k tomu ovšem nedošlo.
Po několika dnech od dosažení rekordu spustili do vrtu speciální mikrofon, kterým chtěli zachytit zvuky pohybu litosférických desek. Mikrofony ovšem zachytily něco úplně jiného. Nečekané skřeky, lidský pláč a zvuky sténajících lidí. Nebyly to nářky jednoho člověka, nýbrž miliónů. Spekuluje se i o tom, že vědci viděli i něco tajemného, ale to Sovětský svaz zamlčel.
Ukončení projektu Rusové odůvodnili nedostatkem financí pro jeho pokračování. I když se spousta mezinárodních zdrojů nabízela, že projekt budou financovat, všechny byly zamítnuty. Roku 1995 byl vrt zakonzervován. Od té doby se žádný geologický vrt tak hluboko nedostal.

Jestli to byl pouhý výmysl vědců nebo šlo o záměrné ututlání významného objevu, to se už nejspíš nikdy nedozvíme.

Veronika Řehořová


Yetti v České republice!
Yetti. Už skoro každý o něm slyšel, ale málokdo ho kdy viděl. Jsou to spíše jen dohady, jestli bájný sněžný muž opravdu existuje. Kdo o Yettim nikdy neslyšel, tak to je asi 2,5 metru vysoký, chlupatý tvor, podobný lidoopovi nebo pravěkému člověku, který žije údajně v Himalájích. Je celý bílý, aby splynul s prostředím, ve kterém žije. Na internetu najdeme spousty článků, ve kterých se píše o tom, jak Yettiho někdo spatřil tam a tam a potom zase někdo jiný napíše, že našel údajně jeho stopu někde v jeskyni. A to jsou většinou důkazy pokaždé z míst od sebe hodně vzdálených. Zvláštní, že? Asi záleží na tom, jestli na Yettiho chcete věřit nebo nechcete. Já osobně jsem těmto věcem, které jsou, jak se říká, „něco mezi nebem a zemí", do nedávna taky nevěřil. Až dokud jsem ho nespatřil! V Himalájích, kde Yetti doposud v klidu a míru žil, se pomalu ale jistě začalo projevovat všem dobře známé globální oteplování. Ledovce začaly tát, sníh se pomalu měnil ve vodu. Toho si i Yetti všiml. A jelikož má rád sníh a opravdu velké mrazy, začal postupně migrovat do chladnějších míst. Každý Čech a celkově většina lidí, kteří žijí ve střední Evropě, během posledních pár měsíců zaregistrovali, že je zde opravdu velká zima, na kterou v našich zeměpisných šířkách nejsme příliš zvyklí. I když podle kalendáře je už jaro, za okny to pořád vypadá jako zima.
A tak se během své migrace křížem krážem po arktických místech Yetti postupně přiblížil až k nám, do chladných Čech. Zabydlel se blízko Poděbrad, přesněji v lesích u nedaleké vesničky Kouty. Téměř nikdo do těchto lesů nechodí ze strachu z divokých prasat. Žije tam i spousta drobných živočichů, které Yettimu slouží jako potrava.
Při svém nedávném kondičním běhu kolem zmíněných lesů jsem Yettiho zahlédl. Nejdřív jsem vůbec netušil, že by to mohl být onen bájný Yetti. Vrátil jsem se domů a několik následujících nocí jsem strávil na internetu a hledal všechny dostupné informace o sněžném muži. Když jsem je shromáždil a vyhodnotil, všechno mi došlo. Byl to on! Při běhu jsem sice u sebe neměl fotoaparát ani mobil, abych mohl pořídit fotografii jako důkaz. Alespoň jsem na nedávné autentické fotografii vyznačil přesné místo výskytu Yettiho na našem okrese.

Adam Saska


Nečekaná návštěva
Poděbrady, 24. září rok 2013, 7:00 – Jiřího náměstí se z ničeho nic proměnilo v centrum dění celého světa. Obloha se tu změnila v laserovou show všech barev. Před zraky lidí se objevil doposud neznámý vznášející se objekt. Občané se domnívají, že jde o UFO. Obyvatelé, novináři, dokonce i domácí mazlíčci vystrašeně vzhlíží k nebi.
Poděbrady, 8:00 – Vláda si najímá odborníka na neidentifikovatelné létající objekty neboli UFO. Ufolog po patnácti minutách vynáší verdikt: Není o čem spekulovat, jsme svědky příletu mimozemského plavidla. Lidé se bojí a křičí, zatím se není čeho bát, vypadá to, jakoby přiletěli v míru. Plavidlo se bez jakéhokoliv hluku vznáší s lehkostí nad zemí.

Poděbrady, 9:15 – Přijíždí policie, armáda, tanky, džípy a náklaďáky plné vyzbrojených mužů se samopaly připravených zakročit. Vláda tvrdí, že mimozemšťané jsou nebezpeční a mohou nás ohrozit na životě, proto tahle všechna paráda. Kosmická loď oblých tvarů tmavě šedé barvy začíná vydávat podivný zvuk, zdá se, že něco není v pořádku…
Poděbrady, 10:00 – Policejní zátarasy obklopují místo, nad kterým se vznáší loď z jiného světa. Jsou tu vojáci, zvědaví lidé, kteří přistupují blíž a blíž, se nenasytně chtějí dostat do co největší blízkosti, aby mohli vyfotit tento objekt. Vojáci je napomínají. Ani to nezabírá. Střelné zbraně mužů v uniformách se obracejí na lidi. Plakající děti, štěkající psi, rozzlobení muži i ženy. Postarší dáma volá do davu: „Já říkala, že nastane konec světa a je to tady, to je to Mayské proroctví a vy jste mě celou tu dobu neposlouchali". Před chvilkou křičela, teď jí odvádějí v poutech.
Poděbrady, 10:30 - Prázdné ulice, ponurá atmosféra, smutné plakající obličeje přilepené na skla oken domů. Drsní vojáci, kteří by mohli vraždit pouze pohledem, zkoumají divný zvuk, které plavidlo vydává..... Obrovská rána! Zelené jiskry! Ohromný kus lodě spadl na jeden z armádních tanků. S tankem se nic nestalo. Zdá se, že materiál, ze kterého je loď vyrobena, je tak lehký, že by šla loď zvednout jednou rukou. Díra v lodi… Všichni zírají a nechtějí uvěřit. V černočerné tmě této díry jsou vidět pouze rudá světýlka, jsou to oči a není jich málo. Vojáci nevědí, jestli mají střílet nebo ne, jsou v rozpacích. Čekají… Otevírají se dveře a spouštějí schody. Vychází mnoho vzrůstově malých zelených mužíčků s velkýma očima, dlouhým tenkým krkem… Armáda je připravena střílet, ale spatřila mimozemšťana většího než ostatní. Jde lehkou chůzí, nevypadá nebezpečně. „Zdravíme vás, pozemšťané. Jsme Andoriani z planety Andor a já jsem náčelník. Řekl bych vám své jméno, ale ve vašem jazyce nejde vyslovit. Naši planetu zničil asteroid obrovských rozměrů a tímto vás žádáme o dočasný azyl na vaší planetě. Nebudeme vám přítěží," slíbil mimozemský velitel.
TV Nova, zprávy 20:00 – Prezident vyhlásil mírovou smlouvu s planetou Andor a uklidnil občany Poděbrad a okolí, že není důvod k obavám a strachu.

Lukáš Šolc

Závod ve stopování
Poslední víkend v září pořádala kynologická záchranná jednotka ČR akci, jejímž cílem bylo vystopovat určitou stopu a setkání různě zaměřených stopařů. Akce se konala na Vysočině. Zúčastnilo se celkem šestnáct týmů z různých odvětví kynologie. Účastníci mohli porovnat práci sportovních psů, záchranářských psů, policejních psů a blíže se seznámit s mantrailingem.(Mantrailing je metoda výcviku, kdy pes sleduje, stejně jako u ostatních stopovacích metod, pachovou stopu pouze jediné osoby, kde základem je zaměření se na individuální pach konkrétního člověka.) Zajímavá byla také pestrost zúčastněných plemen – německý ovčák, belgický ovčák, bloodhound, hovawart, erdelteriér, knírač nebo kříženec.
Excelentní výkony podávali sportovně zaměření psi na klasických terénech, kde jsou zvyklí pracovat s maximální přesností, jako jsou pole a louky. V hustých terénech, jako je např. les, jim to dělalo větší problémy, protože jim i jejich pánům chyběla praxe a zkušenosti. Ale přesto vše nakonec zvládli.
Hlavní rozdíl mezi sportovním a praktickým stopováním je především v časovém úseku a vypracování. V praxi je totiž velice důležité najít a vystopovat osobu v co nejkratším čase, takže praktičtí stopaři musí mít co nejrychlejší posuny na trase mezi stopami.
Zcela odlišný způsob jsme mohli vidět u mantrailingu. Ten zastupovali tři bloodhoundi. Tito psi následují pach jednotlivých stop, ale také sbírají individuální pach z terénu. Jsou schopni sledovat stopy velice staré (12-48 hodin), pracují většinou v rychlém tempu a s vysokým nosem (tj. pes nemá nos přímo u země). V závislosti na proudění vzduchu a terénu umí zachytit až několik set metrů vzdálenou stopu či pach osoby.
V této výcvikové metodě pes využívá přirozených instinktů, nemusí jít tedy přímo po trase, kudy se pohybovala daná osoba. Většinou ani nevyužívá stop nebo předmětů. Musí ale umět pracovat v jakémkoli prostředí a za jakýchkoli podmínek. Tuto práci skvěle předvedl vítězný Tramp. Výborně se vypořádal i se skalnatým terénem, který mnohým psům dělal problémy. Jednotlivé stopy byly 1200 metrů dlouhé, dvě hodiny staré a s šesti předměty na trase, pohřešovaná osoba se nacházela na samém konci trasy. Toto bylo však jediné, co stopy spojovalo. Každá stopa byla v různých ohledech jiná a originální, každá popisovala různý příběh a předměty příběhu odpovídající. Jednotliví psovodi hledali např. zloděje, bezdomovce, nemocného důchodce, ztracené dítě, sebevraha, opilce atd. Každého psa na cestě čekala také nějaká ta „vychytávka" - šlo např. o krátkou slepou stopu, motání ve zmateném kruhu, auto uprostřed stopy, odhozené předměty ze stopy. Cesty vedly snad všude, přes louky, husté lesy, lesní cesty, říčky. Nechyběl dokonce ani skalní sráz nebo těžko průchodné keře.
Vše posuzoval zkušený stopař Emil Bobek, jehož profesionální a milý přístup byl obrovským přínosem. Velice napomohl k vytvoření skvělé atmosféry a díky němu si soutěžící mohli domů odnést spoustu cen, ale také mnoho zkušeností, rad a postřehů. Právě toto bylo cílem akce a my doufáme, že se podobná bude v budoucnu opakovat.

Kristýna Hejduková

Meziplanetární hudební festival

Již v okamžiku, kdy jsme vystoupili z naší intergalaktické lodi, síla festivalu planety R8-4P byla neskutečná. Kolem se potuluje spousta podivných individuí, která sem přijela za stejným účelem jako my. Poslechnout si dobrou hudbu, popovídat si s přáteli a popít drinky nadpozemských chutí (doslova).

Nedaleko naší lodi byl stánek připomínající horu slizu, kde prodávali lidé ze země Tunimutimaua výrobky z jejich dílniček. I když samotní obyvatelé vypadali opravdu velmi nechutně, jejich výrobky byly kouzelné! Jednalo se o flakonky, ručně vyráběné bonboniéry a různé upomínkové předměty. Naopak u lidí Negetengerega, kteří vypadali mírumilovně, prodávali jen pastičky na jakési obří hlodavce, podivné zbraně a spreje. Jaká ironie.

Když začala hrát první kapela, byli jsme nadšení, protože to byli lidé od nás ze Země. Pěvecký výkon neznámé zpěvačky nebyl ideální, hudba hrála moc potichu a kytara byla rozladěná, ale i tak lidé jásali, protože na pravou českou country nemají ani ty nejhlasitější mimozemské pazvuky, které vydávají za hudbu.

Pomalu se schylovalo k poledni (i když tento výraz je velmi pomíjivý, protože v každé části Vesmíru mají poledne jinak) a my jsme se usadili v kiosku vedle pódia. Byl to takový ten klasický přívěs, kde měli párky v rohlíku, hranolky nebo hamburgery. Jediný rozdíl byl v tom, že jste si mohli vybrat i mezi nám dosud neznámými druhy masa. Mimo klasické hovězí, kuřecí nebo jehněčí, které si můžete dát u nás na Zemi, tu bylo třeba mravenčí, lemuří nebo chameleoní…
(Vedle kiosku se nacházelo veřejné WC, které působilo opravdu gigantickým dojmem. Jelikož zde byli všemožní tvorové a jejich vyměšování je rovněž odlišné, bylo zde asi 20 druhů toaletních mís.)

Ten, kdo se najedl, mohl se přesunout do výtvarného altánu. Zde se dražily obrazy, prodávaly cédéčka nebo vinylové desky. Mimo jiné se zde konaly workshopy, při kterých si návštěvníci mohli vyzkoušet umělecké techniky jiných národností a druhů. Například Lokotuhové zde učili, jak vytvořit obraz pomocí slin. Někteří lidé to považovali za velice odporné, ale výsledkem byl opravdu velmi nápaditý a krásný obraz.
Ten, kdo umění nehoví vůbec, se zde mohl ponořit do malé knihovničky, kde byly publikace o všech známých i neznámých kulturách, slozích a uměleckých směrech.
Hned vedle knihovny byl prostor pro stany. Byl ohraničen jakýmisi levitujícími kůly. Stany, které zde byly k vidění, se nedají ani představit. Malé, velké, barevné, šedé, hranaté nebo oblé. Nějaká velice podivná rodinka měla dokonce stan ve tvaru zmutované ovce a překvapující na tom bylo, že to nikomu nepřipadalo divné.

Následoval řetěz hudebních čísel, která byla velkolepá! Skupiny byly žánrově velmi rozmanité a všem se vše líbilo. Hudební představení trvala až do pozdních večerních hodin. Poté byl festival zakončen ohňostrojem.
Lidé šli spát do svých stanů, aby ráno navštívili degustaci rozmanitých snídaňových pokrmů.
Zkrátka festival pro celou vesmírnou rodinu, kde se opravdu nikdo nenudil!

Daniela Svitáková