Cestování za poznáním
Jeruzalém je jedno z nejstarších a nejzajímavějších měst na světě. Je pevně spjato s historií nejen židů, ale i křesťanů a muslimů. V tomto městě se nachází jedno z jejich posvátných míst, Zeď nářků, a právě tam jsme měli toho květnového dne namířeno.
Jeruzalém je tvořen labyrintem úzkých uliček, kterými se musí každý nadšený návštěvník zdlouhavě proplétat a kde mu stále hrozí, že se mezi nesčetnými památkami ztratí. Když jsme dorazili ke vstupu ke Zdi nářků, málem jsme si toho ani nevšimli. Než nás pustili dovnitř, museli jsme samozřejmě pojít detektorem kovů, což není v této zemi nijak neobvyklé. Atmosféra strachu se vznášela nad Jeruzalémem jako ohromný bouřkový mrak a my jsme si toho byli moc dobře vědomi. Každou minutou zde mohla vybuchnout bomba, třeba právě tam, kde jsme stáli.
Po prohlídce jsme konečně dorazili k cíli naší cesty. Ze´d byla ohromná a obklopena lidmi. Muži byli odděleni od žen a místo vyhrazené pro ženy bylo mnohem menší. Před několika lety však ještě nebyl ženám k posvátné zdi přístup povolen vůbec.
Ke zdi se tiskly ženy různých vyznání. Modlily se, zpívaly, četly z posvátných knih. Atmosféra zde byla neuvěřitelná, každý člověk měl okouzlený výraz někoho, komu se právě splnil jeho nejtajnější sen. I já jsem se nechala všudypřítomným štěstím unést a přitiskla jsem ruce na kámen, kterého se přede mnou dotýkalo tisíce různých dlaní. Prostory mezi jednotlivými kameny byly přeplněné kousky papíru. Byly to zprávy určené Bohu a ženy i dívky vedle mě tam s úsměvy vkládaly další. Od zdi jsme postupovali pozpátku, stejně jako všichni ostatní. Možná od ní také nechtěli odtrhnout pohled.
To, co mě ovšem na zdi nejvíce uchvátilo, nebyla její dlouhá historie. Byli to lidé a způsob, jakým je spojila dohromady. Kde jinde uvidíte židy v oblecích a s vysokými klobouky vedle křesťanů a muslimů? To byla ta nedůležitější památka Jeruzaléma, tolerance a mír v zemi, která je v tuto chvíli ve válce.

Markéta Bašusová, sexta B, Gymnázium Nymburk


Máj
V prosinci se v Divadle Viola v Praze konalo zajímavé představení. Tentokrát jsme měli možnost zhlédnout Máj od Karla Hynka Máchy. Vzhledem k tomu, že většina z nás toto dílo četla jako povinnou četbu, tak jsme si dokázali představit, o čem divadlo bude. Na druhou stranu nás zajímalo, jak toto dílo bude podáno.
Kdo by čekal spoustu herců na jevišti, byl by překvapený, když na podium vstoupila pouze jedna žena oblečená jako muž v hnědém širáku a černém plášti, otočená zády k nám.
Hned začátek byl tajemný a lidé očekávali, co se v šeru před nimi bude dít. Po první promluvě a autorově věnování se herečka otočila a my měli to potěšení zjistit, s kým máme tu čest. Byla to Bára Hrzánová.
Pak začala recitovat Máj. Bylo to velice poutavé, svým hlasem všechny vtáhla do děje. Každý z nás si představil ten večer, kdy dívka sedí nedaleko břehu a okolo je třpytící se voda, hory a temné nebe.
Tímto způsobem vyprávěla celou hodinu a půl, což většina diváků obdivovala. Já jsem především nedokázala pochopit, jak se celý Máj mohla naučit nazpaměť a přitom hrát tak, že si člověk představoval, že tu je slyšet kapka odpočítávající vězňův čas či sbor duchů nebo mlha. To byla asi nejpoutavější část pro všechny diváky, když náhle byla herečka mlhou, potom větrem, měsícem či tmou a přitom dokázala přesně a dokonale vystihnout každý tento zjev.
Po divadle jsme měli dokonce tu možnost se s hlavní představitelkou osobně setkat, a tak jsme se odvážili oslovit ji. Musím uznat, že Bára Hrzánová je skromná a výborná herečka.
Pro nás to byl nezapomenutelný zážitek.

Kateřina Horáčková, sexta B, Gymnázium Nymburk


Atmosféra báječná…

Státní svátek pro mnohé znamená volno v práci, pohodu a klid. Pro pražskou kapelu Nightwork nikoliv. Funková partička přijela do pražské Incheby, aby nám předvedla svou novou, tedy druhou desku.
Okolo devíti se postupně všichni členové kapely přihrnuli na podium a začali tím nejlepším, čím mohli. „Otvírákem" jejich skvělého koncertu se stala píseň „Tepláky", která je i hlavním songem celé desky, také s názvem „Tepláky". Tímto rozjezdem si kapela zaručila přízeň diváků, protože už ve čtvrt na deset se celá Incheba vlnila do rytmu slov: „Tepláková souprava, kule dej mi doprava!" ale co, že se všichni vlnili, někteří se dokonce přidali ke zpěvákovi Vojtovi Dykovi a předvedli originální „taneček".
Takto show pokračovala aspoň ještě hodinu. Zazněly „pecky" jako „Slunce v duši", tato píseň je mimochodem hlavním soundtrackem nového českého filmu „Ženy v pokušení". Nevím, jestli v tom dámy viděly nějakou spojitost, ovšem „frontmana" skupiny Vojtu hltaly očima celou dobu. (Ne, že bych k těmto slečnám nepatřila.)
Ke konci kluci zahráli i nějaké „šlágry"z prvního alba, jako třeba „Já jsem gay". Nemusím vám ani vysvětlovat, co se dělo při znění tohoto songu. Tradičně při hromadném zpěvu refrénu „já jsem gej, já jsem gej, jsem tepléééj, búúúúúď taky géj…", se Vojta s Kubou Prachařem samozřejmě políbili, a to hubička na tvář opravdu nebyla.
Nevím, jestli je to tím, že je tato kapela složená ze samých „sympaťáků", nebo tou skvělou hudbou, nicméně tento koncert splnil na sto procent mé očekávání. Spolupráce všech členů skupiny a krásná kombinace nové i starší tvorby vytvářejí skvělé živé vystoupení.

Anja Bílá, sexta B, Gymnázium Nymburk