Děti čím dál častěji pohrdají tělocvikem. Nejsou samostatné

Ze školy domů, tašku do kouta, a hurá k tabletu, počítači či telefonu. Typický scénář drtivé většiny dnešních dětí? Jednoznačně ano, napsali by ti, kteří nad spojením dítě – sport zlomili hůl. Sportujících dětí je v Česku pořád dost, čísla ale od roku 2002 stále (a nebezpečně) klesají.

Podle portálu Zdravá generace v Česku sportuje 66 procent dětí a organizovanému sportu se věnují dvě třetiny dospívajících. Ovšem procento dětí v organizovaných oddílech klesá s vyšším věkem – na přelomu prvního a druhého stupně základní školy sportují tři čtvrtiny dětí, v deváté třídě už jde ale o slabší nadpolovinu (57 procent). Alespoň pětkrát týdně pak má pohyb polovina chlapců a 40procent dívek.

Hlavní je s dětmi o rizicích mluvit, říká vedoucí projektu E-Bezpečí

V rámci oblíbenosti u dětí vyhrává fotbal. Těží ze své jednoduchosti a nenáročnosti na vybavení, dítěti stačí pevná obuv. Navíc s fotbalem lze začít už třeba ve čtyřech letech. A když fotbalový klub zrovna není v místě bydliště, nachází se mnohdy jen o pár kilometrů dále.„Fotbal je opravdu nejrozšířenější a nejjednodušší,“ potvrdil Martin Frýdek starší, bývalý fotbalový reprezentant.

Pětinásobný mistr republiky s pražskou Spartou ale zároveň nepatří k těm, kteří by pohrdali jinými sporty, k nimž si děti nachází cestu.„Jako bývalý fotbalista rozhodně nejsem naštvaný, když dítě nejde na fotbal, ale zvolí třeba florbal. Už jen to, že se dítě věnuje jakémukoliv sportu, je samo o sobě perfektní. Je to samozřejmě mnohem lepší než se flákat doma nebo v parku a vymýšlet kraviny,“ dodal Martin Frýdek s tím, že velký rozmach podle něj nastane v bojových sportech, konkrétně pak v judu, jemuž v Česku udělal skvělou reklamu dvojnásobný zlatý olympionik Lukáš Krpálek.

Každý pátý žák nemá tělocvik

Pohybová aktivita dětí v Česku začala klesat od roku 2002. Paradoxně v době, kdy za sebou měl český hokej tři zlaté světové šampionáty (1999, 2000, 2001) a Aleš Valenta získal na hrách v Salt Lake City zlatou olympijskou medaili v akrobatickém lyžování.

Velkým problémem už je ale obyčejný tělocvik na základní škole, od něhož se zákonitě odvíjí další zájem o sport. Omezená docházka na hodiny tělesné výchovy se týká každého pátého žáka a plně je omluveno pět procent dětí. Třináct procent pak má částečné úlevy.

„Mnohdy je problém v přístupu rodičů, ale i v přístupu učitelů tělocviku. Ano, může se dítěti něco stát, třeba si zlomí nohu při cvičení, to se stávalo i před padesáti lety. Rodiče dnes ale školu žalují a vše jde až na radnici. A aby se těmto věcem předešlo, tak se s dětmi raději nic nedělá, což je totální nesmysl. Pořád tvrdím, že je lepší jedna zlomená noha, než moderní civilizační choroby,“ poukázal na problém Jan Štefko, předseda komise mládeže Krajského fotbalového svazu Ústeckého kraje.„Životní styl je dnes hodně pasivní. Z toho následně pramení fakt, že děti nejsou schopné udělat ani kotrmelec,“ doplnil Štefko.Největším problémem dnešní české mládeže je podle Štefka hlavně nesamostatnost.

Jan Kršňák: Čím déle vydrží dítě bez mobilu, tím lépe

„Dnešní děti jsou na tom asi takhle – narodí se, poslouchají rodiče. Jdou do školky, poslouchají vychovatelku. A ve škole zase učitelku. Neustále jim někdo diriguje čas. Tady vidím kámen úrazu. Děti musí mít určitou volnost, aby získaly samostatnost. Když to uvedu do fotbalového světa, musíme dětem vrátit jakýsi systém pláckového fotbalu, který se praktikoval v minulých letech úplně přirozeně,“ přidal svůj pohled na věc Štefko.

Se zajímavou myšlenkou se přišlo například na Islandu. Děti od tří let mají povinnou gymnastiku. A třeba děti v mateřských školách ve Švédsku mají čtyři sporty. Po dvou letech si vyberou dva z nich.

Altletické hřiště může být cokoli

Jaké sporty mají v Česku potenciál? „Rozhodují lokální tradice a jednoduchost,“ řekl docent Tomáš Perič, uznávaný sportovní metodik z Fakulty tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Příkladem může být Amerika: na každém rohu je tam hřiště s jedním dvěma koši.

„Takže tam všichni hrají basketbal. U nás zase dlouhodobě vede fotbal, který si zahrajete i na louce. A také atletické hřiště je cokoliv,“ dodal.Co se týče náročnosti jednotlivých sportů, tak do toho vstupují genetické predispozice.„Pokud máte vlohy na sprint, pak můžete vyletět nahoru během pár let. Ale na plavání, gymnastiku a hry potřebujete opravdu dlouhá léta dřiny,“ konstatoval Perič.