Jak lidé na vaši seriálovou lesbickou linku s Jitkou Smutnou reagují?
Mám velmi dobré reakce. Jen na samém začátku jsem dostala dopis, který byl podepsán jako Pejskaři z Nuslí. Psali mi, že mě znají od vidění – měla jsem totiž pejska, takže jsem ho chodila venčit –, a dočetla jsem se v něm, že jsem jim sympatická, mají mě rádi, že jsem taková usměvavá žena, a proto vůbec nechápou, jak jsem se mohla snížit k roli lesby v seriálu. Tohle byla jediná a vlastně úsměvná negativní reakce.

Jitka Smutná všechny před lety překvapila svým coming outem…
Jitka je velmi otevřený člověk, o tomto tématu se samozřejmě bavíme i kvůli našemu příběhu v Ulici. Když jsem se to o Jitce kdysi dozvěděla, samozřejmě jsem byla asi jako každý trochu překvapená, protože se s Jitkou kamarádím už opravdu hodně dlouho. Úplně se tu číslici bojím říct, je to totiž skoro čtyřicet let – od mých čtyřiadvaceti. Hrály jsme spolu v Národním divadle, znám i jejího bývalého manžela Jardu. Dokonce si pamatuji na dobu, kdy se jí narodila dcera Terezka. To jsme tehdy s panem režisérem Janem Kačerem točili v Ostravě film a já jí Terezku v pauzách hlídala. Mám doma i fotku, jak ji držím v náručí. No vidíte, a dneska je z Terezky dospělá ženská s dvěma dětmi… Strašně to letí. Jitka mi vždycky přišla rovná, zemitá. Obdivuji, jak hezky zpívá a jaké skládá texty k písničkám. A že přiznala, že ji oslovují spíš ženy? Proč ne, když bude takhle šťastnější?!

Jaký film jste v Ostravě točily?
Jmenoval se Město mé naděje. Vyprávěl o mladé malířce, která se nedostala na školu, její obrázky nebyly moc dobré, a tak jí řekli, že by měla malovat něco ze života. Proto se rozhodla odjet na stavbu do Ostravy, kde by portrétovala dělníky. Ano, pravý socialistický film… (směje se) Jitka tam hrála jednu z dělnic. Mně bylo tehdy čtyřiadvacet let, film režíroval Jan Kačer. Ten může za celou řadu mých životních etap – že jsem u divadla, že jsem poznala manžela Honzu (herce Jana Hrušínského – pozn. redakce), že s ním mám dvě holčičky a že jedna z nich, Kristýna, hraje divadlo. Právě Jan Kačer mě přivedl do Činoherního studia Ústí nad Labem, kde jsem začínala. Obsadil mě jako hosta do své inscenace Komedie masopustu. Nakonec jsem v Ústí zůstala v angažmá několik let. Pak jsem přešla do Realistického divadla a potkali jsme se potom i v Národním divadle. Dokonce hrál i u nás v Divadle Na Jezerce s Janem Třískou a mým manželem v komedii Kumšt. Jan Kačer mě zkrátka provází životem od mých mladých let. Vlastně skoro stejně dlouho jako Jitka.

Zmínila jste vaše Divadlo Na Jezerce, které je stejně jako všechny kulturní instituce postižené koronavirovou pandemií…
Celá ta situace je smutná, a to ze všech úhlů pohledu… Stále věřím, že se najdou možnosti, jak pomoci i soukromým divadlům. Divadlo jsme museli zavřít hned na jaře po premiéře novinky Naprostí cizinci, na kterou se přijel podívat sám režisér Paolo Genovese. Jezerka byla plná tzv. po strop, novinářů se sešlo tolik, že se doslova strkali kvůli ostrému snímku. Byl to zasloužený úspěch, velký aplaus a krásné ohlasy a recenze. Celkově si myslím, že jsme se po umělecké stránce nacházeli v té nejlepší formě od vzniku Jezerky. A mluvili jsme o tomhle pocitu všichni jak v kanceláři divadla, tak mezi herci v šatně. Zkrátka zlaté časy Jezerky. Měli jsme také premiéru hry Gin Game s Jiřinou Bohdalovou a Milanem Kňažkem, Matěj Balcar pro nás napsal hezkou komedii Pánský klub, která se stala doslova přes noc hitem. Nepřestáváme věřit tomu, že se brzy zhluboka nadechneme a budeme všichni dělat všechno pro to, abychom zase měli hlediště plné spokojených diváků.

Vy jste dlouho premiéru na Jezerce neměla…
Před zavřením divadel jsem akorát začala zkoušet hru Petra Vacka Ze života Čapka, kterou Petr po úspěchu inscenace Saturnin i režíruje. V září měla premiéru a mám tam víc rolí, a to od babičky až po Pána Boha. Nůžky jsou tedy široce rozevřené… (směje se) Myšlenky Karla Čapka jsou tak aktuální, že by si diváci neměli nechat naši novinku ujít.

Na Jezerce hraje i vaše dcera Kristýna, která už má dvouapůlletého synka Vojtu…
A je to pěkné éro! Miluju ho. Chodíme spolu na procházky, nebo, když měli Kristýna a její manžel Matěj před časem premiéru Cizinců, jsem ho vzala na týden na chalupu, kde jsme byli úplně sami. To víte, že pak večer bývám vyčerpaná, je to strašně živý chlapeček, pořád něco povídá a potichu je, jen když usne. Je neskutečně upovídaný, mluví dokonce i ze spaní. Ještě ale máme dvě vnoučata v Austrálii, chlapečka Viktora a holčičku Kájinku. A v dubnu se v Americe narodilo naše čtvrté vnouče William.

Žil jsem v domnění, že se vám syn Nikola z Austrálie vrátil…
Ano, žil tu asi tři roky i se svou ženou Ivankou. Vzali se v Čechách, našli si tu práci, ale po třech letech zjistili, že jim Austrálie chybí. No, a vzhledem k tomu, že syn už má i australské občanství, vrátili se a už tam zřejmě natrvalo zůstanou.

Nebyla jste z toho smutná?
Důležité pro mě vždycky bylo, jestli jsou děti šťastné – pokud se cítí líp v Austrálii, ať žijí v Austrálii, pokud je jim líp v Americe, ať jsou v Americe. Mrzí mě, že jim nemohu pohlídat děti tak, jako hlídám Vojtu. Ale byla to jejich volba. Dveře však mají otevřené, vrátit se k nám domů můžou vždycky.

Jak se vaše dcera Bára dostala do Ameriky?
Vzhledem k tomu, že je šikovná, co se týče grafiky, mimochodem dělala ji i pro naše divadlo, tak si po několika cestách za oceán našla ve Filadelfii vysokou školu grafickou, kterou chtěla studovat. Udělala přijímačky i certifikát z angličtiny. Ten byl podmínkou pro přijetí. Školu vystudovala, jeli jsme tam na promoci, při níž jsem byla samozřejmě dojatá. Znáte to… (usmívá se) No, a pak nám sdělila, že se zamilovala do Američana. Rozbrečela jsem se tedy podruhé a odjeli jsme domů. Bez Báry, která v Americe zůstala. Teď mají malého Williama a myslím, že si vybrala dobrého chlapa.

Miluše Šplechtová
Narodila se 13. listopadu 1957 v Mostě. Vystudovala Pražskou konzervatoř. Působila v ústeckém Činoherním studiu, Realistickém divadle, Národním divadle a nyní hraje v Divadle Na Jezerce. Zahrála si v mnoha filmech a seriálech. Namátkou v Panelstory, Všechny moje lásky, Ulice, Jak chutná smrt, Nemocnice na kraji města – nové osudy. Je vdaná za herce Jana Hrušínského.