K tělu mám už větší úctu, prozrazuje Ewa Farna

Osobně jsem člověk, který se snaží čerpat i z těch špatných věcí to dobré a vidět v nich příležitost. Období pandemie jsem proto využila tak, že jsem se věnovala kreativní práci – vytváření nového repertoáru a také desce, kterou jsem tak trochu odsouvala. Připravovala jsem ji, ale ne intenzivně.

Když člověk jezdí po koncertech v Polsku, v Čechách, a ještě má miminko, tak už mu na kreativní práci moc času nezbývá. Na tu se musíte soustředit a texty si vysedět. Kdyby byly koncerty, šla by nejspíš zase stranou. Jsem proto moc ráda, že jsem se jí mohla věnovat. Už z ní vyšel první singl Tělo,“ říká v rozhovoru Deníku zpěvačka Ewa Farna.

Jedině spolu jsme úplní, říkají hudebník Radek Banga a jeho manželka

Má název písně něco společného s tím, jak se pořád dokola řešila vaše postava?
Píseň je oslavou těla ne z estetického hlediska, ale z funkčního. Když jsem zjistila, že moje tělo zvládlo odnosit život, a ještě k tomu mi krásně sloužit, rozhodla jsem se mu poděkovat. Ještě v devátém měsíci jsem mohla koncertovat. Vztah jiných lidí k mému tělu byl dlouhou dobu dost ponižující. Všichni řešili, jak vypadám, vyslechla jsem si hodně urážek a přišlo mi to šílený. Vždyť hlavně že je zdravé a že mi krásně slouží. Na dnešní dobu je to skoro neuvěřitelné. Proto jsem se rozhodla tuhle píseň napsat. Těhotenství byl takový prvotní impuls, ale zdaleka ne jediný.

Když složíte nějakou písničku, kdo ji slyší jako první?
Skládáme v týmu, ale takové ty prvotní nápady vždycky přinesu do skupiny lidí, která se trochu mění, jeden člověk v ní ale zůstává. Říkám mu Manažer dobra desky a je to Honza Vávra. Mimo jiné napsal i písničku Za sto let. S ním celou tu desku dělám, je takové moje síto, společně všechno probíráme. Upřímně říkám, že nejsem moc pouštěcí typ. Nejdřív tu písničku potřebuju dokončit, až pak ji pouštím doma a manažerům.

Jste ve výsledku spokojená, nebo si pokaždé řeknete, že by to mohlo být ještě lepší?
Kdybych měla pořád všechno opravovat, tak to nikdy nevydám. (smích) Chvilku se v tom samozřejmě šťourám, ale pak přijde moment, kdy už si řeknu, že řeším blbosti a že už je ta písnička dobrá a zní, jak má znít. Nejtěžší pro mě vždycky je nalezení témat a rozhodnutí, jak o nich budu zpívat.

Co je pro vás největší odměnou za práci? Ocenění odborníků, nebo nadšení fanoušci?
Nejhezčí odměnou je samozřejmě to, když se to líbí lidem a když si to mezi sebou šuškandou předávají, posílají a zařadí si to třeba do playlistu, prostě je to baví. Pak to obrovsky baví i mě. Na koncertech vidím, že tu písničku znají a mám s nimi bezprostřední kontakt. Vidím všechny jejich reakce a to je k nezaplacení. Jestli ty koncerty zase budou, tak na tohle se moc těším. Chtěla bych, aby moje písničky byly součástí jejich životů. Na koncerty přece chodíte proto, že si nějakou písničku spojíte s určitým obdobím a jdete si ji trochu nostalgicky zazpívat. Někteří lidé na mě chodí třeba proto, že zazpívám Měls mě vůbec rád a oni na to tančili na své první diskotéce nebo si při tom dali s někým první pusu. (smích) Písničky tvoří emoce. Chtěla bych, aby moje hudba byla s lidmi v jejich důležitých okamžicích. Někdo si třeba jednu moji pomalou písničku nechal zahrát na svatbě k prvnímu tanci a to mi přijde krásný. Můžu s těmi lidmi být, i když s nimi fyzicky nejsem. Ale láká mě samozřejmě i ocenění z branže. Je krásné vědět, že i lidé, kteří tomu rozumějí a slyší tam ty detaily, se kterými se hrozně dlouho pipláte, to ocení.

Klíč k úspěchu je být normální. A mně to trvalo, říká Marek Ztracený

Na scéně působíte už patnáct let. Co pro vás za tu dobu bylo v hudební branži nejtěžší?
Je to šílené, jak to letí. To je dobrá otázka… Určitě bylo těžké se udržet. Hned moje první písnička byla velmi úspěšná a udržet tu laťku nebylo vůbec jednoduché. Občas se stane, že z toho množství písniček vydáte nějakou, která se nechytí, to je normální. Ne každá písnička může být hit a lidi si hned řeknou: „No jo, kdysi byla slavná, teď už to moc neumí.“ Jenže pak zase přijde vlna, že napíšete něco, co ty lidi chytne, a jste zase tam, kde jste byli. To, že se pořád držím, poznám podle toho, že lidé mají stále chuť chodit na mé koncerty, neváhají si koupit lístek nebo desku a to je krásný. Všichni o tu pozornost neustále bojujeme, jak firmy, tak i umělci.

Vy už ale de facto patříte mezi naše stálice. Prakticky nemusíte dávat žádné rozhovory a nijak vás to neohrozí. Nebo máte jiný pocit?
Jasně, ale dnes se ten svět hodně mění. Vše se přesouvá do online prostředí, stejně tak i muzika. Každý hit, který má na YouTube milion zhlédnutí, ale ještě nemusí být rádiový hit. Rádio obecně pomáhá k tomu, že jsou písničky známé, ale ty cesty už dnes mohou být i jiné. Jsem šťastná, že mám své fanoušky, ale zároveň se nechci uzavírat jen do své bubliny a přijde mi super oslovit i někoho jiného, kdo nemá třeba Instagram nebo Facebook. Třeba čtenáře vašeho časopisu. Můj svět je super, jsem ráda, že ho mám, mám v něm oporu, ale pokud mám co říct a mám nějakou myšlenku, tak ji chci předávat různým lidem všemi možnými způsoby.

Sledujete české talentové soutěže jako The Voice nebo SuperStar?
Vlastně ani moc ne. Jednak nemám televizi, takže je to pro mě těžší, a když už se dívám, tak spíš na zahraniční verze. V americké SuperStar je teď třeba Katy Perry. Nad některými těmi videy se dojímám. Občas sleduju i českou SuperStar, protože mám v přátelích na Instagramu jejího režiséra a ráda si to pustím, ale nejsem v tom úplně zběhlá. Teď se stejně, myslím, nic netočí.

Nemáte trochu pocit, že kvůli různým online kanálům a sociálním sítím je dnes mnohem těžší se prosadit, než tomu bylo dřív? Profilovat se může prakticky každý…
Myslím, že je mnohem snazší se prosadit, ale těžší se udržet. Těch cest je dnes opravdu hodně a proslavit vás může v podstatě i to, že uděláte jen něco kontroverzního. Ale udržet se, zůstat v povědomí lidí, nebo dokonce stoupat, to už je těžší. Dřív tu byla taková ta „starší garda“ stálic, která dokola dostávala Slavíky, ale dnes je tu pořád někdo novej. Strašně moc kapel má možnost vydávat písničky. Můžete si vytvořit vlastní základnu na internetu, ale být plošně známý pro všechny, to už je těžší.

Hvězda StarDance Matouš Ruml: Do pěvecké soutěže bych nešel

I vy máte instagramový účet, kde jste aktivní. Kolik času na něm denně strávíte?
Hodně. Přiznám se, že mě to dost vytěžuje. Učím se, abych tam byla ryze kvůli práci, nejen jako pasivní přijímač obsahu. Ale vytváření postů ve dvou jazycích, aby to mělo vypovídající hodnotu, bylo to vtipné, byla tam fotka atd., je časově hodně náročné. Řeším si to všechno sama, nemám na to žádnou agenturu. Nicméně uvědomuju si, že je to pro mě důležité, kor když třeba dělám desku. Je to cesta, jak ji prezentovat fanouškům, takže mi to nevadí a jsem ráda, že si to řeším sama.

Čtete i komentáře pod příspěvky?
Na Instagramu se je snažím číst, na Facebooku už méně. A snažím se na ně i odpovídat, ale samozřejmě je jich tolik, že je nemám šanci všechny vstřebat. Vždycky mě potěší, když mi někdo napíše něco hezkého, na to odpovídám ráda.

Letos už jste podruhé moderovala předávání hudebních cen Anděl. O moderátorské dráze do budoucna neuvažujete?
Ne, neuvažuji. (smích) Letos jsem je moderovala dokonce už potřetí. Teď dvakrát po sobě, a ještě před deseti lety s Tomášem Klusem. Samostatně mě oslovili minulý rok s tím, že se na mně shodl hlavní organizátor s hlavním sponzorem a Českou televizí. Chtěli někoho z hudebního prostředí a já si řekla, že by to mohlo být fajn. Anděly mám ráda, znám ty organizátory a vím, že jsou to úžasní, kreativní lidé, kterým věřím, že to udělají dobře. Dali mi navíc možnost být v kreativním týmu, takže to nebyla čistě jen moderátorská práce, ale podílela jsem se na scénáři, vymýšlela úvodní číslo, vstupy… Bylo to super, ale vůbec si neumím představit, že bych moderovala něco častěji. Nechci být moderátorka, fušovat někomu do řemesla, ale propojení hudebního světa s lidmi, které zajímá hudba, mi přišlo super a byla to pro mě určitě velká výzva.

Příští rok vás uvidíme znovu?
Letos je to, myslím, naposled, protože jak budu vydávat desku, budu mít možnost zabojovat o nominace a to by nebylo o.k. udílení moderovat. Nominovaná být samozřejmě nemusím, ale důvod v podobě desky tomu dám, takže by to na tom rozhodnutí nic neměnilo.

Ondřej Vetchý je muž mnoha tváří. Zahraje temné postavy i pozitivní nadšence

Jste trémistka? Moderování je přece jen něco jiného než zpívání…
Musím říct, že mi to nevadilo. Jsem zvyklá vystupovat v různých pořadech v televizi, byla jsem v Polsku i v Čechách porotkyní v talentové soutěži, kde jsme mluvili naživo, mám za sebou spoustu rozhovorů s novináři… Nikdy mi to nedělalo problém. Tím, že jsem sama sebou, tak říkám, co si myslím, a nijak mě to nestresuje. Ale takové to, že musíte něco říct správně a místo toho se zažbreptnete, tak na to jsem expert. To se mi děje a z toho jsem docela nervózní. (smích) Není to totiž moje vystoupení, a když to zkazím, nezkazím to sobě, ale zkazím to spoustě dalších lidí. Naštěstí se mi zatím nic fatálního nestalo, to by mě mrzelo.

Už skoro dva roky jste maminkou syna Artura. Máte sama za sebe pocit, že vás to nějak změnilo? Někde jsem četla, že teď uklízíte víc než dřív…
(smích) To bylo ještě v těhotenství, tak trochu jsem hnízdila. (smích) To ani člověk nemůže řešit. Ale po porodu se toho samozřejmě změnilo strašně moc. Mám pocit, že jsem dospěla – jako člověk i jako žena, což se koneckonců odráží i na mé nové desce, která vyjde na podzim. Bude se jmenovat Umami, což je z japonštiny pátá chuť, a díky ní nám všechno chutná tak nějak komplexně. Pro mě je takovou pátou chutí života mateřství. I to umami má v sobě určitou slovní hříčku „u mámy“, čímž se dostávám zpátky ke kořenům a k určitému bezpečí. Stejně jako první písnička i celé album je hodně ovlivněné tím, co jsem prožila. Byly to natolik silné emoce, že by ani nešlo, aby to člověka nějak nepoznamenalo. Je to krásné a jsem opravdu šťastná. Samozřejmě to není vždycky úplně jednoduché, nemám tolik času na rozdávání, musím si vše logisticky uspořádávat, ale za nic na světě bych to neměnila.

Mámy obvykle bezdětné ženy trochu straší, že se jim po porodu totálně otočí život…
Ano, otočí, ale to neznamená, že je to špatně. Člověk pořád zůstává sám sebou, jste to vy, akorát máte srdce naplněné i jiným druhem lásky a je to krásné. Sama za sebe mám pocit, že mě to jenom obohacuje. S dítětem musíte překopat svůj život, ale vůbec vám to nevadí, je to nepopsatelné.

Byla jste odmalička rodinný typ, nebo jste dávala přednost práci?
Mám to v tomhle ohledu nakombinované, mám v sobě obojí. Pocházím ze tří dětí, mám úžasné milující rodiče a vždycky jsem chtěla mít rodinu. Věděla jsem, že pokud to půjde, budu mladá máma a chci mít ty děti brzo, ale na druhou stranu miluju i svoji práci, ráda se jí věnuju a jsem hrozně šťastná, že mám skvělého partnera i maminku, kteří mi pomáhají, abych se při mateřství mohla realizovat jako zpěvačka. To je opravdu fantastické. Samozřejmě všechno mi dlouho trvá, protože toho času už je míň, už nechodím do práce na deset hodin, ale snažím se to všechno zvládat.

Výhodou umělecké branže bezesporu je, že nemáte práci od–do…
Přesně. Ale i tak je spousta práce a už si musím vybírat, do čeho půjdu. Těch nabídek chodí strašně moc, díky bohu, ale málo z nich realizuju. Všem vždycky říkám: Jste strašně hodný, klidně bych do toho ráda šla, ale nemůžu zvládnout všechno. Mám teď prioritu jasně danou a soustředím se hlavně na roli mámy a pracovně na tvorbu svého repertoáru. Miluju svoji práci, hrozně mě naplňuje a jsem strašně šťastná, že ji můžu dělat. Naštěstí mám obrovitánskou pomoc manžela i mé maminky, tak si mohu dovolit se i realizovat v kreativní práci.

David Kraus: Dítě byla má vysněná touha, a najednou se ten zázrak stal

Pouštíte už doma synovi své písničky?
Cizí pouštím, ale že bych mu záměrně pouštěla svoje, to ne. Určitě je slyší, protože pořád doma poslouchám nějaké verze, na kterých pracuji, ale spíš to jde tak nějak kolem něj, než že bych mu řekla, tak pojďme si něco poslechnout.

Do čeho se chcete letos ještě kromě desky pustit?
Deska je teď pro mě taková pracovní priorita, ale strašně moc bych chtěla jet letos někam na dovolenou. Třeba s kamarády. Užít si léto s drinkem v ruce, s dítětem v písku, to by bylo naprosto super! (smích) Nevím, jestli to bude vůbec možné, samozřejmě uvidíme podle situace a na základě toho se budeme rozhodovat. Nicméně to je to, co bych si opravdu přála. A myslím si, že když to hezky zkombinuju s prací – deska už je v podstatě připravená a jenom budeme pouštět ven písničky –, tak by to snad šlo i udělat.