Blýskání na dobré vztahy

„Na začátku 20. století patřila česká společnost k jedněm z těch, kde se manželství uzavírala poměrně pozdě, až kolem čtyřiadvaceti let. Socialismus tuhle hranici uměle stlačil na osmnáct až dvacet let. Dnes to vypadá, že třicítka – žádná míra. Jsem překvapený, že často i v pětatřiceti je člověk pořád v klidu, nepochybuje, že stihne najít dobrého partnera, dobře se napojit, vytvořit hezký vztah a do něj přivést dítě. Je zajímavé, kam se ta hranice posouvá, ne biologicky, ale v mysli,“ říká párový terapeut Pavel Rataj. 

Pozitivní egoismus

Pro vztahy 21. století je typické, že mladí lidé zůstávají velmi dlouho sami. Není výjimkou, že ještě v pětadvaceti letech nemají stálého partnera. Podle terapeuta to ale není na škodu – projdou silnějším seberozvojem, vědí víc, kdo jsou, co potřebují, co chtějí, také toho víc zažijí. Do vztahu pak přicházejí dva vyrýsovaní jedinci. „Samozřejmě do sebe začnou také více narážet. Protože když chceme být víc v ‚já‘, pak se ve více věcech neshodneme. Potom záleží, nakolik umíme řešit napětí, přizpůsobit se, jak umíme zacházet s emocemi a s odlišnostmi,“ vysvětluje Pavel Rataj.

EKO sex a BIO menstruace

Proč je to pro nás tak složité? Po staletí jsme žili v modelu, kdy lidé ze své rodiny jen přešli do jiné. Nepoznávali sebe sama, ale sňatkem zajišťovali rodinný majetek, obživu, dobré vztahy s okolím. Kvalitní pouto mezi manželi nebylo prioritou. Podle Pavla Rataje máme tenhle model „vepsaný“ v genech, proto mohou celoživotně fungovat i vztahy, které do těch kvalitních mají daleko. „Držáctví“ mají lidé pod kůží více, než si myslíme a než uvádějí statistiky. Navíc „já“ vnímá stále velká část společnosti jako něco sobeckého.

„Když říkám, že bychom mladé lidi měli podporovat v tom, aby byli zpočátku víc egoidní, lidem se to nelíbí, protože to si překládají jako ‚já pro sebe‘. Egoismus ale může být pozitivní ve smyslu ‚já v sobě‘. Být pevně v sobě znamená, že se můžu odevzdat, obětovat, ustoupit, protože moje já to vydrží a je v pohodě,“ říká Rataj a dodává: „Ale tam ještě nejsme. Zatím to vypadá, že když se postavíme za svoje já, pořád se bojíme, že nám ho někdo vezme.“ Konflikty potom neřešíme, nikdo nechce ustoupit, a naopak ego ještě sílí a problém se stupňuje. 

Rande, nebo pohovor?

Než na nějaké narážení odlišných potřeb vůbec dojde, musí se dva lidé potkat. „Mám pocit, že lidé jsou dnes ochromeni tím, na co všechno si musí partnera vybrat. Musí umět tohle, tohle a tohle, a když bude mít jen to a to, nebude to mít budoucnost. Pak místo vztahu tady a teď a prostého ‚máme se rádi‘ jen přemýšlejí daleko do budoucna. Vybírají partnera pro celý život a seznamování nevypadá jako vábení a hra, ale spíš jako vysoká ekonomická škola kalkulací. Odškrtávání, absolvování výzev, počítání, kolik má kdo bodů,“ rozkrývá párový terapeut časté trable mladé generace.

Pod urputnou snahou najít dokonalý protějšek se může skrývat třeba úzkost a strach. „Byť vypadají, že jsou víc v kontaktu sami se sebou, dělají výběrové řízení místo toho, aby věřili, že když budou s někým, s kým je to baví, s kým je to fajn, s kým se sice občas pohádají, ale mají k sobě blízko, tak to vyjde – samozřejmě když o vztah budou pečovat a učit se přímo za pochodu.“

Tomu se podle populárního terapeuta ale nelze vyhnout. Fungovat v dlouhodobém vztahu se naučíme stejně jako ovládat emoce, které z nás v dětství jen nekontrolovaně tryskaly. Učíme se zkušeností, vedou nás reakce okolí, výsledek našich činů.

Strach z blízkosti

U lidí, kteří nemohou partnera dlouhodobě najít, narážejí terapeuti na mnoho rozličných důvodů. Jedním z nich může být panika z toho, že nepůjde všechno podle plánu. Na vině bývají chybné vzorce z vlastní rodiny.

„Zjednodušeně bychom třeba mohli vzpomenout na otce jedné mé klientky, který jednoho dne prostě odešel od rodiny. Ale místo aby ji ujistil, že teď bude klid a bude všechno dobré, tak ji hned při dalším setkání seznámil s ženou, se kterou už žil. Při každém dalším setkání se věnoval jen své nové ženě. Co si z toho odnést? Že vztahy jsou nebezpečné, že je potřeba se bát blízkosti,“ uvádí Rataj příklad z vlastní praxe.

Jenže pozor! Ani skvělé vztahy v rodině nejsou zárukou spokojenosti. I představa, že ve vztahu je vše vždy klidné, stálé, růžové, může deformovat zdravý pohled na fungující partnerství. Odpor ke konfliktům nebo přesvědčení, že jsou důkazem nefungujícího vztahu, prakticky znemožňují najít vhodný protějšek. Úzkost z toho, jak vztah dopadne, je přitom i dobrým znamením.

Dara Rolins: Moje duše ví, kolik je jí let

Dříve nám život linkovalo superego, náš vnitřní rodič. My se dnes posouváme k sobě samým. Znamená to větší nejistotu, a tím pádem i úzkost, že to, co děláme, nemusí být správné, ale výsledkem pak může být mnohem pevnější vztah.

„Je to otázka výchovy. Musíme se to naučit doma nebo ve škole, jinak než mezi lidmi se to udělat nedá. Není tu nic správně a špatně, jen jinak. Ty máš něco, já mám něco. Musíme se učit sebeprosazení, utvářet dohody, dělat kompromisy. Školy nebo školky na to zatím připravené nejsou,“ nabízí řešení terapeut.

Jak se hledá ideální partner

Receptem na hledání ideálního partnera by mohlo být: přidejte trochu něčeho stejného, stejné množství toho různého a okořeňte něčím, co partner má a vy ne, co vás může obohatit a posunout dál. I když Pavel Rataj to vidí jinak:

„Já tyhle recepty na ideálního partnera nemám rád. Nevěřím v ně a veřejně proti nim brojím. Jsou to nebezpečné zjednodušeniny. Ale kdybychom si s tím mohli hrát a třeba pak poskládat nějakou zajímavou alchymii… Když třeba pocházím z klidného prostředí, kde bylo hezky a vedl se spokojený rodinný život, není náhodou, že mě přitáhne free floutek, protože on mi přináší aspekt, který jsme doma neměli. Měli jsme blízkost, spokojenost, svědomitost, respekt, toleranci a najednou mě přitáhne někdo, kdo myslí víc na sebe, je víc nezávislý, protože tuhle část já nemám rozvinutou a ona chce nějakým způsobem taky žít,“ vysvětluje jednu možnou vztahovou zákonitost Pavel Rataj.

Partner zrcadlí naše vlastní potřeby, a pokud chápeme, že každý jsme jiný a není to špatně, můžeme vyhrát. „Důležitou roli ale hraje to, jak umíme zacházet s emocemi, potřebami, jestli umíme ustát zklamání a frustraci, jestli umíme zvládat konflikty. Základem úspěchu je mít pestřejší způsob řešení než jen přizpůsobit se a potlačit sebe. Pokud se umíme dobře napojit, naslouchat, pokud nás někdo naučil, že máme pocity a potřeby, že potřeba je něco jiného než myšlenka, něco jiného je fantazie a něco jiného pocit. To je obrovské know-how, které se pak může upotřebit,“ vysvětluje odborník.

Pokud máme tyto dovednosti ve výbavě, zvládneme snáze problémy, které zákonitě v každém kvalitním vztahu přijdou. Bude tak totiž jednodušší rozlišit, kdy je potřeba vsadit spíš na rozum a kdy na cit.

Potřeba vzruchu

Mimochodem proč je výhodné chápat rozdíl mezi myšlenkou a potřebou? Máme totiž tendenci myšlenky přeceňovat. „Každý vztah zraje a zrají i lidé v něm, mění se jejich potřeby, přicházejí nové představy a vyvíjí se i to, co sami sobě dovolíme. Důležitou roli hrají i období, ve kterých se zrovna nacházíme. Někdy na komplikovanou situaci můžeme zareagovat myšlenkou, jestli by nemohlo někde jinde být něco lepšího – když se máme dobře, přemýšlíme, jestli by někde nebyl nějaký dortíček.

Také svět je dnes mnohem otevřenější, koukáme na televizi, posloucháme kamarádky, čteme časopisy a napadá nás – neměla bych to taky chtít? To mě nenapadlo, ale bylo by to hezké. To mě vzrušuje. Musíme na to reagovat a je naprosto přirozené, že i v dobře fungujícím vztahu máme pud, který má potřebu experimentovat. Je v nás potřeba klidu a komfortu, lásky, ocenění, ale pro kvalitu vztahu je potřeba prožívat i různá oddálení, zranění a zklamání, a zároveň je důležité prožívat vzruch. Protože když vzruch utlumíte komfortem a děláte pořád ty samé věci, potřeba vzruchu začne být frustrovaná, začínáme se nudit a náš vnitřní pocit začne generovat různé fantazie,“ vysvětluje Pavel Rataj.

Člověk pak snadno zpanikaří a začne myšlenkám přikládat větší důležitost, než jakou mají. Ve skutečnosti je to ale spíš symptom toho, že zanedbáváme přirozenou potřebu vzruchu v partnerství. Vztah je založený na stereotypu, který je ve skutečnosti velmi pozitivní – zajišťuje fungování rodiny, poskytuje nám jistotu a pohodlí, vztah se bez stereotypu neobejde a nemá smysl se mu bránit.

Ale pokud k tomu přidáte stále stejné sexuální polohy, únavu, určitou všednost, je vzruchů málo a přirozená potřeba se začne projevovat. Může mít podobu doktora z televizního seriálu, ale v horším případě i zcela reálného kolegy z kanceláře. 

Vědomí cizosti

Máte pocit, že nudu zabijete něčím nevšedním? Možná jste na omylu jako paní A. Do pracovny párového terapeuta se dostala proto, že ji přes veškerou spokojenost v manželství cosi táhne ke kolegovi z práce. Přitom se právě vrátila z měsíční dovolené na Mauriciu s manželem, vše bylo krásné a v pořádku. Ale kolegu pořád nedokázala vyhnat z hlavy.

Když se začala pídit po tom, co se jí honí hlavou, uvědomila si, jak moc je unavená, jak na sebe zapomíná, všechno odsouvá. Její nejčastější věty jsou „nemám sílu, nemám energii“, takže žádný vzruch skutečně nezažívá. Bojí se konfliktů, proto svoje potřeby musí potlačovat. A potom se objeví kolega, který jí píše básničky.

Je její náklonnost nepochopitelná? A proč dovolená na Mauriciu nezabrala? „Nesmíte si plést vzruch s komfortem. Je to příjemné, je to nové, ale není to vzruch zevnitř. Je důležité hledat ho společně. Vzruch je vyzkoušet nějakou novou polohu při sexu, ale i pohádat se.

Práce rukama léčí!

V posledních dvaceti letech se v párové terapii ukázalo, že je velmi přínosné, pokud oba mluvíme o tom, že máme potřebu vzruchu a že ji legitimizujeme. Taky se zjistilo, že je potřeba určité cizosti, protože pokud máme pocit, že partnera už známe a nemůže nás ničím překvapit, usínáme na vavřínech. Velmi výhodné je vědět, že nikdy nemůžeme znát svého partnera. Vždycky bude mít svá zákoutí, nevědomé procesy, svoji intimitu, kterou si někde nechává. Vědomí téhle cizosti nás udržuje ve střehu,“ přibližuje Pavel Rataj, jak se nudě ve vztahu vyhnout.

Kde bydlí váš vztah?

Vymyslet něco vzrušujícího ale stojí energii, kterou dnes často investujeme raději do péče o děti, chod domácnosti, pracovní povinnosti nebo péči o své tělo – s větší pravděpodobností si půjdeme zaběhat, než že bychom investovali do svého vztahu.

„Jednou se nic neděje, ale pokud tohle dělám 200krát za rok, dostává vztah zabrat, padá do stereotypu a je podvyživený. Zkuste si představit svůj vztah jako osobu. Kde bydlí? Ve sklepě? V ložnici? Co vidíte, když se mu podíváte do tváře? Je smutný nebo už leží někde na ARO nebo sedí v obýváku a těší se na vás? U nespokojených párů většinou jen sedí sám někde v koutě a poslouchá výčitky,“ říká terapeut a pokračuje:

„Přitom láska a kvalitní vztah jsou dovednosti. Je to rozhodnutí. Věřím v dobré časy. Lidé dnes sportují, dodržují životosprávu, jsou víc ve vědomí. Myslím, že bude trvat jednu dvě generace, než dojdou k pochopení, co je dobrý celistvý vztah. Budou vědět, co to znamená, a budou v něm žít.“