V letošní sezoně proběhl experiment s účastí juniorských výběrů v dlouhodobé části volejbalové extraligy.

Zatímco juniorky si podle očekávání vedly zdatně, výsledky juniorů dávaly poněkud za pravdu oponentům tohoto pokusu. Objektivně je však nutné předeslat, že ČVS k němu přistoupil ve snaze zlepšit výkonnost juniorské reprezentace a hledání cesty k řešení dlouhodobého problému úspěšnějšího přechodu talentů mezi dospělé.

Nejlepší junioři se po přechodu do dospělých velmi těžko uplatňují, naopak v reprezentaci se občas objevují hráči, kteří juniorskou reprezentací ani neprošli.

A tento stav v je mužské kategorii kontrastnější. Připomeňme, že tyto formy vznikají i v jiných evropských zemích.

Vzhledem k tomu, že junioři měli po celou soutěž domácí prostředí v Nymburce, jsme je ve všech utkáních sledovali a informovali o nich naše příznivce volejbalu. K jejich vystoupení se chceme ještě jednou vrátit. A to s osobou povolanou – trenérem reprezentačních juniorů Jiřím Zachem.

Čím byl start mezi muži přínosem a naopak čím přínosem nebyl?

K přínosům patří především možnost dlouhodobé práce s hráči, konfrontace jejich herní úrovně s našimi nejlepšími domácími volejbalisty a ovlivňovat tak jejich další vývoj.

Dále určitě profesionalizace přístupu hráčů k volejbalu, možnost dělat volejbal naplno a učit se tak uspořádat si ostatní sféry života. Jistě též možnost vyzkoušet větší počet adeptů a delší čas na formování týmové spolupráce.

Přínosem nebyly určitě časté porážky, nemocnost týmu a tím i nadměrná fluktuace a nedostatek času na regeneraci a odpočinek.

Součástí byly i krátké tréninkové srazy, obvykle v rozsahu čtvrtek večer až nedělní utkání. Jak hodnotíte tuto složku?

Negativně ji ovlivnily výše uvedená fluktuace, nedostatek času a dále i problémy s účastí několika hráčů v celém projektu vůbec. Ve druhé části se navíc přidala i nemocnost, která postihovala i opory. Přesto tyto srazy svůj účel splnily, byť krátký cyklus stačil převážně jen na přípravu k utkání. Přinesly postupné individuální zlepšování a cyklus se jevil jako optimální pro tuto formu práce. Jen ještě začlenit den na regeneraci a ,zažití‘ odehraného utkání.

Pojďme se ještě podívat na výsledky a výkony.

Porážky samozřejmě bolely, ale hráči se z nich vcelku dostávali a došlo u nich individuálně i týmově k očekávanému zlepšení. Jednoznačně se zlepšila hra v poli i celkový dojem z týmu.

Družstvo odehrálo celou řadu dobrých setů či jejich částí. Mělo však problémy s udržením výkonu po delší čas, důsledném přístupu k jednotlivým herním činnostem a samozřejmě i taktikou. Podotýkám, že až na dvě výjimky proti nám družstva nastupovala v základních sestavách bez jakéhokoli podcenění. Celkově hodnotím z dvaadvaceti odehraných utkání osm vysloveně kladně, šest jako slabá.

Je v družstvu výrazný talent?

Hráče typu Pláteníka či Lébla jsme neobjevili. Jsou tu ale jednotlivci s předpoklady budoucího zlepšování, např. nahrávači Barák i Pekárek, univerzál Kuliha, blokaři Jůna a Kohlmann, libero Juračka. (ve statistikách se často objevoval i smečař Svoboda – pozn. autora).

Co čeká družstvo teď?

Družstvo se rozchází do 20. dubna, kdy bychom měli s juniory Brazílie zahájit přípravu na kvalifikaci MS. Příprava bude jen osmidenní, neboť hráči do té doby budou hrát soutěže ve svých oddílech. O to bude kvalifikace těžší. Čekají nás domácí a vždy silní Rusové, Ukrajina a Černá Hora.

A na závěr, co s centrální přípravou do budoucna, pro další juniorský tým?

Dovedu si představit spoustu modelů přípravy reprezentace. Ale je nutné si uvědomit, že na silné evropské týmy se nepřipravíme s nízkými tréninkovými objemy a pár přípravnými zápasy. Prostě je čas na další změny. To by si měli uvědomit odpůrci centrálních modelů především.

Výrok kapitána Radka Pekárka

Myslím, že to mohu říci i za ostatní kluky. Takovouto příležitost ve hře by nikdo doma v oddíle nedostal. Naši trenéři se už nyní nebudou tolik bát nás pustit častěji na hřiště.

Jiří Medřický