Hradil: Můj cíl bude naplněn, až se stanu tím nejrychlejším kajakářem na světě

Kanoistice se věnuji už skoro dvanáct let. Vybral jsem si ji proto, že ji dělal na vrcholové úrovni můj tatínek i můj děda. Voda mě vždycky přitahovala, a proto je jízda na kajaku pro mě velkým potěšením i zábavou.

Zkoušel jste v dětství i nějaké jiné sporty?

Zkoušel jsem jich několik. Moje starší sestra závodně plavala, tak mě nejdřív lákalo plavání. Moje maminka zase hrála volejbal, a tak jsem si vyzkoušel i tento sport. Postupně jsem zkoušel i tenis a jiné sporty, ale voda a lodě mě bavily stejně ze všeho nejvíc.

Máte za sebou několik titulů mistra republiky. Lze vypíchnout některý, který byl třeba nejtěžší nebo který vám udělal největší radost?

Každé vítězství je samozřejmě úžasné, ale jedno jsem si opravdu užil. V roce 2015 to bylo moje první vítězství v závodě na 1000 metrů na Mistrovství republiky. Jel jsem se svým trenérem Josefem Fuksou na start „kilometru“ a on se mě před závodem snažil podpořit svou „motivační řečí“. Říkal mi, že mě určitě všichni předjedou, tak ať nejsem zklamaný a že velkým vítězstvím bude už jen to, že jsem se dostal do finále. Můj táta se to snažil zachránit a opakoval mi, že i když nevyhraju, tak se vlastně vůbec nic neděje a že to zkusíme zase příště. Naštěstí já tyhle řeči vůbec neřeším. Potom startér odstartoval závod a já najednou v půlce trati kolem sebe neviděl žádné lodě. Josef se tehdy bál, že jsem přepálil start, ale já věděl, že to zvládnu. Závod jsem vyhrál a pak už jsem si jen užíval to, že se ke mně všichni seběhli a gratulovali mi, jako bych byl mistr světa. Byla to pro mě úžasná atmosféra.

Závodíte také na mezinárodní scéně. Zúčastnil jste se dětské olympiády v Argentině. Jaké to bylo?

Určitě super zážitek. Poznal jsem tam spoustu nových přátel, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Už jen to, že jsme závodili na druhé polokouli bylo velmi lákavé. Zážitkem byl i let vládním speciálem. Nejdříve jsme závodili ve Španělsku, kde se konal nominační závod na olympijské hry mládeže. Byla to pro mě velká výzva, protože pořadatelé spojili dvě disciplíny do jedné. Závodilo se tak ve slalomu, s podmínkou udělat v půlce závodu „eskymáka“, což je pro rychlostního kanoistu naprosto odlišná disciplína, a dále v rychlostní kanoistice, kde ale trať nebyla rovná jako běžně, ale byla ve tvaru osmičky. Z celé Evropy mohlo postoupit jen šest závodníků a mně se podařilo umístit se na čtvrtém místě. Dařilo se mi potom i v Argentině, kde jsem měl v rozjížďce nejlepší čas a postoupil rovnou do finále. Všechno mi prostě vycházelo až do chvíle, než se mi při finálové jízdě na kormidlo namotala igelitová taška, která mě překlopila. No a pak už to samozřejmě zábavné nebylo. Přesto ale na tuto olympiádu vzpomínám moc rád.

Je olympiáda zatím váš nejsilnější sportovní zážitek?

Ano je a dost mě naučila. Třeba to, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a že kolikrát nemusíte vyhrát, abyste byli vítězem. Jak už jsem psal, zajel jsem v rozjížďce čas, díky kterému jsem postoupil rovnou do finále. V tom už se pak jelo ve dvojicích vyřazovací metodou. Mým největším soupeřem byl maďarský kamarád a sok Adam Kiss. Před finálovým závodem jsem mu popřál hodně štěstí a on mně také. Později jsem si říkal, že jsem to myslel vážně asi jen já, protože po čtvrtině závodu, kdy už jsem měl před ním náskok skoro celou loď, jsem najednou díky té igelitce ztratil rovnováhu a pak už jsem nemohl dělat vůbec nic. Adam Kiss nakonec celý závod vyhrál. Byl jsem samozřejmě hrozně zklamaný a smutný, protože jsem neudělal žádnou chybu, a přesto mi to nevyšlo. Můj smutek nakonec alespoň trochu zmírnilo to, že mě po závodech přišli podpořit moji soupeři i maďarský tým a bylo vidět, že se mnou soucítí. Vítěz jste po tomhle všem, když máte pořád chuť bojovat, závodit a neztratíte svoji vášeň.

Studujete střední zemědělskou školu v Poděbradech. Jaký jste student?

Snažím se být samozřejmě ten nejlepší, ale ne vždy mi to úplně vyjde. Je to těžké se sportem kombinovat. Řekl bych, že jsem asi průměrný žák - v něčem jsem lepší a v něčem horší. Vybral jsem si ale školu, která mě moc baví. A doufám, že ze mě bude jednou i dobrý zemědělec.

Jaké jsou vaše sportovní cíle? Čeho byste chtěl dosáhnout?

V každém sportu je asi největším cílem olympijská medaile. Olympiády bych se chtěl zúčastnit i já. Můj cíl bude naplněn, až se stanu tím nejrychlejším kajakářem na světě.

U čeho si nejvíce odpočinete, když nemusíte zrovna trénovat, závodit, nebo se připravovat do školy?

To je různé. Někdy jdu ven se psem, někdy rád doma kutím nebo jdu pomoct mamce nebo tátovi s prací a někdy si prostě jen sednu k počítači a jdu hrát hry.

Tomáš Hradil

Mladičké kajakářce Terezii Tettingerové byl vzorem její bratr

Ostatní sporty