Mladá sympatická dáma sehrála v Poděbradech několik exhibičních zápasů s místními borci a poté svolila k rozhovoru.

Proč jste do Poděbrad přijela?

Trénuji zde Patrika Kuberu, který za mnou jezdí do Prahy. Znám také pana Trnku, jemuž jsem tady pomáhala squashové centru rozjíždět. Dělala jsem tady trenéra a organizovala turnaje. Takže to zde dobře znám, jsou tu dobří přátelé a líbí se mi i město.

Jak jste si v poděbradském centru zahrála?

Dobře. I když jsem po operaci a ještě nemám fyzičku, což se samozřejmě znát. Já už dva roky pořádně netrénuju, mám teď jiné priority. Možnosti v zahraničí na hraní nejsou a myslím, že sportu už bylo dost. Preferuji vydělávání peněz. Teď už hraji jen pro zábavu.

Máte mnoho úspěchů. Který stavíte nejvýš?

Těžko říct. Mám devět titulů v řadě a vyhrát bylo stále těžší a těžší. Konkurence stále roste a člověk je pak pod velkým psychickým tlakem. U nás jsou dobré holky. Mezi své úspěchy řadím hodně vysoko deváté místo z mistrovství Evropy a desáté z mistrovství světa akademiků. Nedá se říct, co bylo nejvýš, každá výhra je jiná. Jeden rok jsem byla ve světovém turnaji na čtyřiapadesátém místě, což je taky hodně dobré.

Jak jste se vůbec k tomuto sportu dostala?

Hrála jsem do sedmnácti let tenis. Pak jsem zkusila s panem Korandou squash a on říkal, že jsem šikovná. Chvíli jsem dělala squash spolu s tenisem, pak jsem ale pokračovala jen ve squashi. Bylo to pro mě něco nového.

Říkala jste, že se aktivně sportu už tolik nevěnujete. Máte tedy ještě nějaké sportovní cíle?

Ani nevím. Přemýšlela jsem o tom, že bych chtěla svojí školu, o kterou bych se starala. Uvidíme, co bude. Asi budu dávat přednost trenérské činnosti než závodní. Už bych chtěla žít rodinný život, udělat změnu. Takže se budu zřejmě ohlížet jiným směrem.