Biker TOMÁŠ PROKOP (22 let) z Nymburka a skejťák JAN KÁRA (15 let) z Loučeně volná odpoledne tráví ve skateparku. Honza s ježděním na skateboardu začal před dvěma a půl roky, Tomáš s kolem před sedmi lety. Oba dva studují a svoji zálibu v překonávání překážek na kolech a jezdících prkýnkách považují za více než jen koníček.

 

 

Co vás vedlo k tomu, že jste se tomuto sportu začali věnovat?

Jan Kára: Chodil jsem kolem skateparku, viděl ostatní a moc se mi to líbilo. Chtěl jsem si to vyzkoušet.

Tomáš Prokop: Mě k tomu vlastně přivedli moji starší kamarádi. Začalo mě to bavit a chytlo mě to natolik, že jezdím doteď.

Co vás na tom tak baví, dokážete to laikovi vysvětlit?

Jan: Chytlo mě to. Těžko říct nebo vysvětlit proč. Prostě vás to buď baví, nebo ne. Taky je to skvělej pocit, když se vám nějaký trik povede.

Jaký je rozdíl v tom jezdit na skejtu, nebo na kole třeba do náročnosti?

Tomáš: Řekl bych, že náročnost je zhruba stejná. Kolo má ale větší možnosti, může třeba na hlínu. Na skejtu když zaprší nebo je špatný povrch, tak jsme v koncích.

Jak se učíte nové triky?

Jan: Většinou jsou odkoukaný. Učíme se to z videí, od ostatních.

Jak tedy vznikají nové triky, jestli vůbec?

Jan: Ty triky, který existují, už existují dlouho. Řada lidí je neumí, nebo každý umí něco. Není nikdo, kdo by uměl všechno.

Víte něco o historii tohoto sportu? Jak to vlastně začalo?

Jan: Asi tak před 30 roky v Americe. Byl o tom natočen film Legendy z Dogtownu. K nám to přišlo později.

Tomáš: Kola mají jinou historii. Začalo to tak v 70. letech taky v Americe, kdy lidi nejdříve začalo bavit jezdit z kopce na normálních kolech a postupně si začali dělat vlastní díly na kolo, aby déle vydrželo. Pak se začal odštěpovat další disciplíny.

Asi to nebude nic levného…

Tomáš: To opravdu ne. Je to dost limitující. Když se člověk ty triky učí, kolo tím trpí a odchází.

Kolik kol už jste zničil?

Tomáš: Tak pět, šest.

S tím skateboardem to asi bude něco podobného…

Jan: Ten je sice levnější, ale zase se víc ničí. To zaleží na tom, jestli lámete desky nebo ničíte kolečka. Někomu vydrží tři měsíce, někomu týden.

Dá se jezdit na takových těch skateboardech, které prodávají v hračkářství?

Jan: No dá, ale je to o dost těžší (smích).

A co zranění. Nevšimla jsem si, že byste nosili chrániče…

Jan: U mě třeba nejsou moc častá, u někoho je to častější. Záleží na lidech. Těžký úraz se nestane tak často, jako když se něco nepovede a ta deska vás praští do holeně. Takže někdo třeba nosí chrániče. Nejmíň časté jsou helmy, málokdo padá na hlavu a také to dost omezuje.

Co to vlastně znamená být skejťák?

Jan: Pro někoho je to životní styl, pro někoho jen to, že si jde odpoledne zajezdit. Vlastně by se dalo říct, že skejťák je každý, kdo jezdí na skejtu. Pro mě už to není jen koníček a kdyby se mi něco stalo a nemohl jsem třeba jezdit, budu se pořád kolem skejtů motat, třeba točit filmy a tak. Prostě to mám rád.

A vy o sobě můžete říct, že jste biker?

Tomáš: To může říkat vlastně každý, kdo jezdí na kole.

Když budu tedy jezdit do práce na kole, tak se ze mě stane biker?

Tomáš: Když to bude horské kolo…

Pro vás je kolo koníček nebo něco víc?

Tomáš: Rád bych se tomu věnoval závodně. Ale tady v republice to není moc propagovaný. Nemyslím si, že bych se tomu mohl věnovat na profesionální úrovni, abych se tím mohl živit. Vydělávat se tím nedá.

Jak často ve skateparku býváte?

Jan: Když to jde, tak každé odpoledne. Studuju a nejsem z Nymburka, takže se musím zařídit i podle toho jak se dostanu domů. Denně to můžou být tak tři hodinky.

Když se řekne slovo skejťák, tak se někomu vybaví sprejeři, vandalové a podobná individua. Co vy na to?

Jan: Nepotvrdil bych to. Ta individua bývají většinou lidé, kteří se kolem skateparku motají, ale nemají s námi nic společného. Kdo jezdí na skejtu, nemá na tyhle blbinky čas.

Máte nějaký vzor?

Jan: Těch by bylo hodně. Nevím, když řeknu nějaké jméno, jestli vám to něco řekne. Ale jsou to třeba lidé, kteří jezdí závody nebo mají dobrý styl ježdění.

Tomáš: Já mám taky hodně vzorů jak ze zahraničí, tak i z české scény. Třeba z Čech je to Michal Beran. To je myslím hodně nadějný jezdec. Je mu teprve 17 a už jezdí do zahraničí na závody a neumisťuje se vůbec špatně.

Taky byste se chtěli prezentovat na soutěžích?

Tomáš: Na pár soutěžích už jsem byl, je to náročné
na techniku i finance, takže jsem s tím přestal.

Jan: Já zatím závodně nejezdím. Do budoucna bych chtěl, ale zatím mi připadá, že toho ještě dost neumím, abych obstál.

Jaké zázemí pro tento sport máte v Nymburce?

Tomáš: Skatepark za zimákem je spíš nevyhovující. Je tam málo překážek.

Jan: A taky špatný povrch.

Tomáš: Řada jiných měst má úplně jiný přístup. Nemyslí si, že jsme banda vyvrhelů a feťáků. Pak mají tamní bikeři a skejťáci mnohem lepší zázemí. Třeba Bydžov, tam je to úplně o něčem jiném.

Jan: Nebo statepark v Sadské se mi vůbec nelíbí. Jsou tam jen tři překážky a hodně špatný povrh.

V Drahelicích má vzniknout nový skatepark. Spolupracovali jste třeba s městem na projektu, co by tam mělo být?

Tomáš: Jednali jsme s panem Semeckým a přes něj jsme se to snažili nějak ovlivnit. Tím, že to město odložilo, budeme mít snad možnost do projektu mluvit.

Když by se chtěl někdo stát skejťákem nebo bikerem, co pro to musí udělat?

Jan: Mít desku nebo kolo. Naše skupina je otevřená, může přijít každý. Teď s námi jezdí malý kluk, kterého všechno učíme, vysvětlujeme, dáváme mu staré skejty. Prostě ho podporujeme.

Doporučili byste tento sport i dalším lidem? Co vám to dává?

Jan: Asi tak jako každý sport. Nebudu sedět doma a tloustnout u počítače. Raději budu jezdit na skateboardu.

Tomáš: Noví lidi. Vzrušení, když se vám něco povede.