Pane Procházko, věnujete se triatlonu. Co vás na něm lákalo?

Spíš jsem se ale ke sportu vrátil. Studoval jsem tělesnou výchovu v Hradci Králové, takže pro mě sport byl dennodenním chlebem. Na škole jsem začal podnikat, stavět dům, měl jsem rodinu, takže vše ostatní šel stranou.

Jak vypadá takový návrat ke sportu, když z něj člověk na nějakou dobu vypadl?

Začal jsem závodem na horských kolech. K tomu jsem chodil na tenis, věnoval se různým sportům: plážovému volejbalu, badmintonu. Kamarád Ota Novák, místní tenista, mě vyhecoval na Železného dědka do Samopší.

Co to je za závod?

Tradiční hobby závod, kdy se plave na 800 metrů, jede se 30 kilometrů na horském kole zvlněným terénem, běží se čtyři kilometry. Byla to velká výzva.

Jak jste dopadl?

Dojel jsem šestý mezi čtyřiceti závodníky, hodně mě to oslovilo. K tomu jsem absolvoval další dva hobby závody. Ale rok nato jsem začal trénovat pod vedením Ondry Vojěchovského, se kterým jsem vše konzultoval on-line, jednou do měsíce jsem s ním viděl. Připravoval jsem se na polovičního Ironmana, kterého jsem si zajel v Čechách byla to soutěž Czechman. Následující sezonu jsem zkusil celého Ironmana.

Pro triatlonistu Romana Procházku byl jeden z největších sportovních zážitků účast mistrovství světa v dlouhém triatlonu na Havaji.Pro triatlonistu Romana Procházku byl jeden z největších sportovních zážitků účast mistrovství světa v dlouhém triatlonu na Havaji. Autor: Archiv Romana Procházky

Kde jste jel svůj první dlouhý triatlon?

V Klagenfurtu jsem se zúčastnil prvního závodu, protože tam jsou zajímavé kopce, atmosféra je jedna z nejlepších na světě. Triatlon má v Rakousku velkou úroveň.

Jak se vám dařilo?

Byl to slušný čas, pokud si dobře vzpomínám, tak deset hodin a sedm minut. Pro někoho je to vrchol, někdo jiný se k takovému času ani nepodívá. Mně se to poměrně dobře povedlo.

Deset hodin není úplně krátká doba. Na co člověk myslí?

Celé je to o soustředění. Závod začíná už několik dní předtím.

Co tím myslíte?

Člověk se musí nabudit, přijet do místa, kde se závod koná. Tam se zaregistrovat… Není to jako fotbal, kdy odpoledne ještě kopete na zahradě a odpoledne si zahrajete. Na závod je třeba se psychicky připravit. Čas myslet na práci absolutně není.

Je něco, co vám dělalo v takové přípravě problémy?

Největší utrpění pro mě bylo připravit se na vodu. Říkal jsem si, jestli to uplavu, jak to bude vypadat v davu plavců… Na kole to je boj, kdy přemýšlíte, jestli vám zbyde síla na běh, musíte se šetřit.

Vraťme se k tomu, jak jste začínal znovu sportovat. Jaká to byla změna životního stylu? Vyškrtl jste něco z jídelníčku?

V podstatě jsem překopal svůj životní styl. Přestal jsem pít alkohol, začal jsem spolupracovat s dietologem. Do výkonu jsem potřeboval zhubnout z původních 96 kilogramů jsem se dostal na závodě na 70. Začal jsem se jinak stravovat, aby tělo vydrželo, správně regenerovalo a fungovalo.

Co na to řekla manželka, když jste přišel od trenéra a doma řekl, že přicházejí změny?

Stravování byl největší problém. Děti něco jedly, žena něco jiného, já další jídlo… Standardní jídla, která se u nás jedla, jako klobásy a knedlíky, šla stranou.

Snažil jste se pro triatlon nadchnout i někoho z vašeho okolí, aby závod absolvoval s vámi?

S kamarádem jsme vyrazili na Železného dědka. On tomu ale nepropadl. Kamarád u mě ve firmě začal trochu běhat, ale triatlonová obec v Kolíně a okolí se rozhodně nerozrostla.

Vzhledem k náročnosti triatlonu to nebude úplně mainstreamový sport. Jak se mu daří, znáte se všichni v Čechách? Předpokládám, že vás tolik nebude.

Tím, že jsem z Kolína a moc nás tu není, jsem byl donucen poznat se s někým jiným, abych se mohl s někým srovnávat, nebo se od někoho něco naučit. Na závodech jsem poznal spousty nových přátel, ještě se ale v triatlonové obci a komunitě trochu rozkoukávám. S přáteli si i plánujeme společně sezonu. Třeba vloni jsem absolvoval první soustředění na Kanárských ostrovech, kde jsem se na Gran Canarii seznámil s Martinem Studentem, Mirkem Richterem a Davidem Procházkou. Jsou to lidé, kteří dělají triatlon delší dobu, jsou to velmi dobří sportovci.

U hodně sportů, jako je fotbal, hokej, se u dětí talent má podchytit brzy, pokud by se měly sportu věnovat profesionálně. Jak to je u triatlonu?

Práce s mládeží v České republice trochu pokulhává. Možná se začalo ale blýskat na lepší časy, Česká triatlonová asociace spustila program pro děti.

Zúčastnil jste se mistrovství světa na Havaji. Co to bylo za závod?

Byl to klasický dlouhý triatlon, tedy 3,8 km plavání, 180 km na kole a 42,2 km běhu.

Jaký jste měl čas?

10 hodin 45 minut. To není úžasný čas…

Není?

Pro mě určitě ne. Byl jsem rád, že jsem se kvalifikoval. Je to ale závod, kde panují extrémní podmínky.

To mě překvapuje. Hodně lidí mluví o Havaji jako o ráji.

Byly lehké vlny na moři, plave se bez neoprénu, jede se proti silnému větru, trať je kopcovitá a běží se přes lávové pole, kde bylo 35 stupňů (směje se).

Hovořil jste o kvalifikaci…

To je u Havaje ten největší problém. Kvalifikační sloty se rozdávají na kvalifikačních závodech soutěže Ironman, kde jej získají první dva, tři, někdy i šest lidí z kategorie na každém závodu. Ve finále to tak vypadá, že přijede na závod tři tisíce lidí a ti mezi sebou získají 40 slotů.

Jak to bylo ve vaší kategorii?

Tam bylo asi 550 účastníků v mé kategorii, z toho zbyly čtyři sloty. Když jsem se na závod připravoval, tak jsem věděl, že dva už slot mají, takže cílové pořadí je maximálně do šestého místa, abych se ještě kvalifikoval. Každým snem triatlonisty je dostat se na Havaj. A na Lake Placid jsem doběhl na šestém místě, takže jsem slot bral.

Váš životní styl je velmi přísný. Jak jste slavil, když jste se dozvěděl, že jedete na Havaj?

Žádná velká párty, ze závodu jsem se odbelhal do vedlejšího hotelu, bylo to do takového šíleného kopce a musel mi pomoct syn (směje se). Druhý den jsme šli na vegetariánský oběd i s kamarádem a jeho ženou, samozřejmě bez alkoholu. Jsem ale spíše introvert, takže jsem si to užíval uvnitř. Byl jsem ale šťastný jako blecha.

Jaká je vaše další meta?

Připravit se na přechod do další kategorie 45-49 a umístit se na soutěži pod hlavičkou Ironman na pódiovém umístění.

Co to pro vás znamená prakticky?

Začal jsem od října spolupracovat s novým trenérem Arturem Terkulovem. Kromě toho se kvalifikační čas posouvá o patnáct minut dozadu, s horším časem se stále dá kvalifikovat. Také ubývá sportovců. Letošek mám ale jasné plány, začínám v dubnu půlkou na Floridě, to bude takový rozjezd. První ostrý závod bude Santa Rosa v Kalifornii, tam bych se chtěl pokusit o kvalifikační slot, abych si mohl opravit dojem z minulé Havaje. Ta pro mě ale byla skvělá i tím, že jsem se stal stým Čechem, který se mistrovství světa zúčastnil. Zařadil jsem se po bok našich triatlonových velikánů, jako jsou Petr Vabroušek, Martin Matula… To jsou lidé, kteří v triatlonu něco dokázali.

Pro triatlonistu Romana Procházku byl jeden z největších sportovních zážitků účast mistrovství světa v dlouhém triatlonu na Havaji.Autor: Archiv Romana Procházky

Jaký je váš ideální čas na Havaji?

Někdy bych se chtěl podívat pod deset hodin, aby to číslo začínalo devítkou. Tomu podřizuji celou letošní sezonu. Ale když to nevyjde, nic se neděje. Musím ale vědět, že to byl závod, kdy pojedu na doraz. Myslím, že jsem podcenil výživu a aklimatizaci, udělal jsem spoustu chyb.

Člověk musí hodně vydržet před závodem i při závodu. Co děláte, abyste zůstal fit?

Vzhledem k tomu, že tréninku je poměrně dost, tak by měl člověk správně regenerovat. Chodím do sauny, na masáže, svalovou terapii. Co se týká stravování, tak jím lehčí potraviny, snadno vstřebatelné. Chce to vystrnadit knedlíky, ale ty jsem už neměl roky (směje se).

Stýská se vám po takových jídlech?

Vůbec.

Jaká je vaše nejoblíbenější disciplína z triatlonu?

Myslel jsem si, že mám dobré kolo, ale trenér mi vysvětlil, že ne (směje se). Mám rád běh, ale výsledky, které jsem měl v přípravě, jsem nedokázal prodat v závodě. Spoléhám, že se mi běh letos povede, i když je na konci a nejvíce bolí.

Jak vypadáte po závodu? Kromě toho, že asi bude člověk unavený…

Přijde euforie. Pocit štěstí, uspokojení z dobře odvedené práce…

A až opadnou i endorfiny?

Říkáte si, že to je těžké, že už to nepůjdete… Ale druhý den vstanete a plánujete další závod. Je to strašně návykový sport, okolí závodu je show a člověka to tam tahá stále zpátky. A konkrétně ta Havaj je úžasná. Potkáte tam 2,5 tisíce lidí z celého světa, kteří se těší na tento svátek a oslavu triatlonu. Všichni tam jedou za odměnu, chtějí si to užít a je to něco neskutečného…