Už šest měsíců jste trenérem reprezentace kanoistů Indonésie. Jaké to je?
Jednalo se o skutečně velice náročných šest měsíců. Práce mě velice baví, ale ocitl jsem se v novém prostředí, kde mi nikdo s ničím nepomůže a tamní federace není zcela profesionální. Ale moji svěřenci, a to především děvčata, poctivě trénují a je radost s nimi pracovat. Udělali jsme velký kus práce a teď už vše půjde plynuleji než na začátku.

Jaké je odloučení od domova?
Odloučení pochopitelně cítím. Někdy dá někdo z kamarádů fotku na facebook, jak sedí celá parta třeba na pivě, tak to se mi zasteskne. Stýská se mi po rodině a přítelkyni, ale to je přirozené. Na druhou stranu, pět měsíců je v životě velice krátká doba a člověk by měl být v životě alespoň trochu dobrodruh a nebát se vykročit ze svého pohodlného života.

A jak jste si zvykl na tamní život? To určitě není jednoduché…
V první řadě jsem ze svého slovníku odstranil slovíčko nejde. Nakonec šlo totiž všechno. Ocitl jsem se v relativně velké chudobě a ze začátku jsem s tím trochu bojoval. Především jídlo je velice obyčejné a dosti stereotypní, ale není se co divit. Lidé tam mají málo peněz, takže jedí především rýži. Ale už jsem již plně adaptovaný a všechny nesnáze už jsou za mnou.



Jak jste se k trénování reprezentace Indonésie dostal?
Hodně mi pomohl předseda svazu kanoistů Honza Boháč. Ten na meetingu ICF rozdal moje CV a ozvala se Čína, Taiwan a Indonésie. Pro Indonésii jsem se nakonec rozhodl především díky tomu, že příští rok budou v Indonésii Asijské hry a to je pro mě i pro závodníky velká motivace.

Jaké máte podmínky pro trénování a jak dobří jsou tamní borci?
Podmínky máme chudší, než na jaké jsem byl zvyklý. Ale upřímně, máme vše, co potřebujeme. Máme lodě, pádla, posilovnu a máme kde běhat. Sice nám třeba chybí plato, posilovna je rezavá, ale ono být neustále v nádherných podmínkách také není dobré. Borci a borkyně jsou pokorní, chtějí makat a to je základ. Já budu vždy připravovat lidi, co chtějí trénovat bez ohledu na jejich talent. Flákače nechci, protože mi berou čas a oni sami by se mohli věnovat jinému jobu. Bez dřiny to v našem sportu nejde.

Vy jste skončil ve třiceti letech se závoděním. Není to škoda? Klidně jste mohl pár let přidat…
Mě sport baví i nadále, ale po OH v Riu mě přestala bavit jeho vrcholová podoba. Neměl jsem již takovou radost z každodenní dřiny a svého rozhodnutí určitě nelituji. Jako trenér si práci užívám a našel jsem ztracenou vášeň pro náš sport.

Nedávno skončilo MS v Račicích, kde Češi slavili velké úspěchy. Sledoval jste šampionát?
V Račicích jsem přímo byl, ale věnoval jsem se především svým svěřencům. Ale všechny závody jsem viděl a před výkony naší reprezentace smekám. Jeli skvěle a ukázali, že naše kanoistika patří k těm nejlepším na světě. Velký dík patří také organizátorům a fanouškům, kteří vytvořili úžasnou atmosféru.