Kolega z Kladna Jirka strávil zápas na lavičce druholigových hokejistů Řisut. Poté se již šlo abecedně, a jelikož je Benešov na prvním místě, musel jsem se rychle rozhodovat, kam vyrazit. Napadl mě, mému srdci nejbližší fotbal, který nejen hraji, ale také trénuji žáky. Myšlenku jsem však po chvíli zavrhl, chtěl jsem zkusit jiný sport.

Dcera rozhodla

Po chvíli přišla dcera Lenka a ptá se: „Tati, pojedeš se mnou na volejbal do Prahy, mamka je v práci a trenérka říkala, jestli někdo od nás pojede.“
Moc se mi na celodenní výlet nechtělo, ale jelikož většinu sportu trávím se synem Pavlem na fotbale, tak jsem souhlasil. Navíc mi problesklo hlavou. Vždyť já můžu udělat reportáž z volejbalového prostředí při turnaji starších žákyň.

Šest statečných

V sobotu v 7 hodin jsme vyrazili z domova a nabrali v Benešově hráčky, které se vešly do dvou aut, protože jich bylo jen šest. Trenérka Pavlína Zoulová si postěžovala, že jsou hráčky na horách a dvě se omluvily na poslední chvíli. Nu což, volejbal se hraje v šesti, tak to holky musí zvládnout bez střídání, alespoň si nebudou stěžovat, že si nezahrály (čekalo je pět utkání).

Do Prahy, s cílovou stanicí Řepy ZŠ Jana Wericha, jsme dorazili po hodině jízdy. Na místě jsem se dohodl s trenérkou, že se budu motat okolo týmu. Ta souhlasila. Jen jsem musel samozřejmě počkat, až se děvčata v šatně převléknou.

Pavlína Zoulová poslala hráčky rozcvičit a následně jim vysvětlila, co mají hrát. Jenže na palubovce to bylo houby platné. Špatný příjem zapříčinil nepříliš dobré přihrávky a o smeči v benešovském podání, se nedalo vůbec mluvit.

Trenérka se trpělivě snažila děvčatům vysvětlovat během hry, co udělala špatně nebo, kde mají stát. „Tam se postav Lenko, Mončo, pozor na koordinaci, ať si neublížíš…“

Po prvním zápase si vzala na paškál mojí dceru Lenku, vysvětlovala jí a názorně ukazovala s hráčkami na hřišti, kde má jako nahrávačka stát při servisu soupeřek a kam má naběhnout, což jsem kvitoval.

V zápase s Hlincovkou se ale již rozzlobila, když holky pětkrát nepřijmuly servis. „To snad nemyslíte vážně, jak tam strkáte ty ruce.“ Vyvrcholením byla smeč Karolíny do hlavy spoluhráčky Edity.

V Řepích se naštěstí nekrade

A tak jsme se šli s trenérkou uklidnit a zjistit, co mají dobrého v bufetu a dojít si hlavně na kafe. Bodnul by i frťan, ale oba jsme řídili, tak z tohoto plánu nic nebylo. Příjemný pán v důchodovém věku „za pultem“, který pomáhal na turnaji a je správcem vedlejšího areálu, mě překvapil svou důvěrou. Klidně si během dne z bufetu odešel, nechal otevřeno a peníze zůstaly v krabičce na stole. Nic se mu překvapivě neztratilo a potom, že se v Česku krade.
S trenérkou jsme si u popíjení kafe postěžovali, jak se mladí místo sportu věnují spíše počítačům. Pavlína Zoulová mě ale přesvědčovala, že fotbalistů je více a je kde vybírat, u volejbalistů je to horší.

Ještě jsem se musel lidí a volejbalových hráček zeptat, že nechápu, proč se u volejbalu všichni radují a plácají se i po zkaženém míči. Prý proto, aby zmátli rozhodčího. Nu což, jiný sport, jiný mrav.

Lucka se stala „žolíkem“

První tři zápasy ve skupině benešovská děvčata prohrála, nutno dodat, že hráčky Plzně, Hlincovky i Tábora byly volejbalově již o kus dál.

Před boji o 5. až 8. místo dorazila do haly Lucka Kučerová, která se prostřídala s Monikou Olbrychtovou, jenž odjela. Takže holky dohrávaly poslední dva zápasy stále bez střídání. Příjezd Lucky (nic proti Monice) měl na mužstvo blahodárný účinek. Zlepšily příjem, přihrávky měly většinou správný směr, občas byla vidět i smeč a hlavně se bojovalo. A najednou se dostavily i úspěchy, když Benešačky porazily ve třech setech Příbram i Žatec.

Třešničkou na výkonech byl závěr s Žatcem. Benešov prohrával 12:13 a na servis šla Lucka bez nervů, „šoupla“ soupeřkám tři bomby, z toho jedno eso k lajně a bylo hotovo.

A tak starší žákyně od Konopiště obsadily šesté místo na turnaji krajů, v němž se střídá osm mužstev v pořádání.

Zbytečné protažení turnaje

Stále mě ještě vrtalo hlavou, proč se před každým zápasem, hráčky musí 15 minut rozehrávat, když mohli potrénovat ve vedlejší hale. Byl jsem ujištěn, že si musí vyzkoušet podání a smeče. A tak se turnaj asi tak o dvě hodiny protáhl a my vyráželi domů místo ve tři odpoledne až v pět, a to jsme ještě nehráli poslední zápas.

Dlouhý den nakonec dopadl dobře, holky měly radost a já vlastně taky, vždyť jsem viděl poprvé svojí dceru, nahrávačku, v akci celý turnaj.