Martine, pozvali Vás do Přerova, abyste o kanoistice vyprávěl zdejším mladým nadějím, jaké to bylo?
Je to skoro poprvé, co jsem někde před dětmi vystupoval a něco říkal. Jsem hrozně rád, že můžu předat něco mým nástupcům. Možná jsem tady i někomu vzorem, tak třeba díky mně ten sport vydrží dělat. Přeji jim hodně štěstí.

Těch rad zazněla spousta, kterou z nich byste vy sám vypíchl?
Nejdůležitější je, aby člověk dělal, co ho baví. Pokud to nedělá rád, tak to nemá cenu. Je potřeba cítit, že vás to baví, vše pak přijde úplně samo. Alfou a omegou všeho je pak trénovat. Opakovat všechny ty věci stokrát, tisíckrát a prostě makat.

Bylo těžké skloubit váš náročný program s cestou na Hanou?
Dostat se sem bylo úplně v pohodě. Mám teď termín, kdy je volno. Začal jsem trénovat na novou sezonu, takže jsem měl dost času zúčastnit se podobných akcí.

Jaké byly vůbec vaše začátky? Jako dítě jste hrál hokej, je to tak?
Hokej jsem hrál celou základku, kanoistika mě doslova nebavila. Někdy v osmé, deváté třídě a v prváku se to ve mně nějak zlomilo. Ta parta lidí, co je u vody, mi hrozně přirostla k srdci. Byla tam sranda, a to mě ještě, dejme tomu v dětských letech, přimělo k tomu, ten sport dělat. Takže celou základku hokej, v osmé a deváté třídě jsem to kombinoval a někdy v prváku jsem skončil s hokejem a začal dělat čistě jen kanoistiku.

Vy jste se přitom dostal z Nymburka až do dorostenecké extraligy v Mladé Boleslavi. Co vás od hokeje odradilo?
Asi ti kluci, byli úplně jiní. I rodiče, kteří tam své děti víc tlačili, to moji rodiče nikdy nedělali. Nebyli za trenérem, abych hrál, nechodili s ním na pivko. Tam to bylo právě hodně o tom, kteří rodiče se kamarádí s trenéry. Samozřejmě šlo i o výkony, ale já jsem kluk z Nymburka, bylo to pro mě trošku, jako když vesničan jde do Prahy. Je to pro něj vše najednou velké, lidé bohatí, někdy s nosem nahoru. Tak jsem to vnímal jako dítě. Neměl jsem tam partu lidí, kterou jsem měl právě u vody. Možná to taky bylo tím, že když jsem přestoupil do jiného klubu, dostal jsem se i z nějaké komfortní zóny, z čehož jsem se prostě pos… Kdybych vydržel, mohl ze mě být třeba hokejista. Proto jsem si vybral možná lehčí a pohodlnější cestu s dobrými lidmi. Teď toho ale určitě nelituju.

Na webu máte oblíbené motto: „Pracuj, zatímco se oni baví,“ a vaším vzorem je Jaromír Jágr. Hledám v tom správně spojitost?
Ta motta jsem si většinou někam psal, když jsem byl mladší. Postupem času vím, že není potřeba žádné motto, člověk musí vědět, co chce, a jít si za tím. Jaromír Jágr mě inspiruje hlavně tím, jak maká. On ten hokej miluje, má ho rád a dělá pro něj všechno i v tolika letech, kolik mu je. Je velkým příkladem pro všechny sportovce, i pro mě, vedle mého taťky.

Jste dvojnásobný mistr světa, letos jste přidal další dva tituly mistra Evropy. Co vás ještě žene dopředu? Máte další sny?
Hlavně chci, aby mě to, co dělám, bavilo co nejdéle. Abych neměl žádná zranění. Všechny medaile, které jdou získat, už vlastně mám. Až na tu jedinou, to je ta olympijská. To je pro mě ten největší cíl, jednou získat olympijskou medaili. Udělám pro to všechno a doufám, že se mi to podaří.

Martin Fuksa, 25 let
Bydliště: Nymburk
Narozen: 30. 4. 1993
Povolání: ASC Dukla Praha
Znamení: Býk
Další oblíbené sporty: rychlostní kanoistika, běžkování, běh, cyklistika, posilovna
Oblíbené jídlo: Steak, hamburger
Oblíbené pití: Fresh džus, voda
Oblíbený film: Vykoupení z věznice Shawshank
Oblíbená hudba: Rap