Kliknutím zvětšíteZ Austrálie rychle domů a potom rovnou na Davis Cup. Byl vůbec čas oslavit úvodní grandslam sezony?
Čas na to bohužel příliš nebyl. Hned po návratu jsem se snažil co nejvíce odpočinout, přeci jenom toho na mé tělo bylo v posledních týdnech poměrně dost. A hned vzápětí už jsme s týmem zase odlétali na Davis Cup do Portugalska. Ale jsem rád, že jsem se dokázal celkem rychle zotavit a dát do pořádku i navzdory takhle nahuštěnému programu.
Teď máte alespoň chvíli zaslouženého volna. Kdo dostane přednost při gratulacích?
Určitě to bude rodina. Co se týče přátel, včetně mé přítelkyně, která studuje za mořem, tak to mám poměrně dost roztahané po celém světě, takže tam by to bylo asi složitější. Ale rozhodně si uděláme příjemné chvíle doma s rodinou, rád uvidím své malé synovce, s nimi si vždycky užívám jakýkoliv čas. Víme, že ho není tolik, takže o to víc si těchto společných chvil vážíme.
Jste slavící typ, nebo oslavám a večírkům příliš neholdujete?
Slavící typ? Tak to se mě rozhodně netýká. (smích) Já už od malička nenáviděl, když rodina slavila moje narozeniny, to bylo vždycky trápení a hrozného přemlouvání. Ale když se společně sejdeme a posedíme při nějaké události, tak to jsem samozřejmě vždycky šťastný. Pro mě už jenom trávit ten čas s lidmi, které mám rád, je neskutečně vděčné.
Kněžmost fandil, socha ale zatím počká
Jak prožíval vaši úžasnou cestu Australian Open rodný Kněžmost na Mladoboleslavsku?
Prožívali to hodně a jsem moc rád, že mám ve své rodné vesničce několik podporovatelů. Jsou to lidé, kteří mě skutečně znají, viděli mě vyrůstat, byli svědky toho, když jsem jako malý klučina tahal s rodiči a dědečkem raketu v ruce na místní tenisový dvorec. Beru to tak, že jsou nedílnou součástí mé tenisové cesty. A já mohu být pyšný na to, že pocházím z Kněžmostu.
V seznamu slavných osobností obce jste momentálně kromě někdejšího architekta Aloise Zimy úplně sám. Socha na náměstí už nezní tak nereálně, viďte?
(smích) Zatím si to teda nedovedu představit, myslím si, že na to bych potřeboval ještě několik dalších úspěchů. Ale jak se říká, nic není nemožné. Třeba se mi v kariéře podaří sbírat tak cenné úspěchy, že si jednou takovou poctu zasloužím.
Jeden takový vám milerád připomenu. Čtvrtfinále Australian Open. Už jste si uvědomil, co je to vlastně za milník?
Konečně jsem měl čas se nad tím vším zamyslet, zanalyzovat si to v hlavě a pochopit, co všechno to pro mě a mou kariéru znamená. Došel jsem k závěru, že není třeba z toho být na větvi a plácat se po zádech. Ano, čtvrtfinále grandslamu je naprosto úžasný výsledek, ale pro mě to zároveň znamená o to větší motivaci do další práce. Zažívat takové momenty častěji a neustále se zlepšovat.
Jiří Lehečka se raduje z životního postupu do čtvrtfinále grandslamu
Samotný postup mezi osmičku nejlepších byl ovšem už takovou závěrečnou třešničkou za několikaměsíčním procesem.
Ano, s tím naprosto souhlasím. A vždycky to budu velice rád zmiňovat, jelikož to považuji za důležité. Můj výkon v Austrálii byl důsledkem něčeho, co uzrálo už mnohem dříve. Na mysli mám mládežnický Turnaj mistrů v Miláně, který mi poprvé ukázal, co to znamená život tenisové celebrity, jaké to je vlastně podávat nejlepší výkony, když máte dennodenně před obličejem fotoaparáty a kamery. A já i přes ten obrovský tlak dokázal předvést velice dobrý tenis. To všechno mi dodalo obrovskou sílu a sebevědomí do dalších týdnů a měsíců na okruhu.
A bylo vidět, že jste na kurtu vyspěl i po fyzické stránce.
Za to vděčím svému kondičnímu trenérovi Radku Štěpánkovi, se kterým jsme na tom zapracovali a udělali obrovský kus práce. V podstatě až do teď cítím, že z jeho náročných tréninkových jednotek čerpám v zápasech neuvěřitelné množství.
Věřím, že na tuto otázku už jste odpovídal nejméně tisíckrát, ale zkusím ji položit trochu jinak. Nebojíte se přeci jen takového balíku peněz na svém účtu?
Jsem rád, že jste se zeptal jiným způsobem. Otázek na to, co si za to koupím a jaké to bude auto, bylo už opravdu hodně. (smích) Peníze jsou samozřejmě hezké, ale je potřeba zmínit, že po dodržení všech smluvních závazků a daní, které v Austrálii šplhají až k hranici 45 procent, mi zůstane přibližně polovina té sumy, o které se tak psalo v médiích. Tím rozhodně nechci snižovat hodnotu odměny, za tu jsem moc šťastný, jenom vždycky uvádím věci na pravou míru.
Vzpomínky na Berdycha i mládí se sestrou
Gratulací bylo pochopitelně hodně. Která z nich zvítězila ve vašem srdci?
Když nebudu počítat rodinu a nejbližší okolí, tak nejvíce mě zahřála gratulace od Tomáše Berdycha, který sám od sebe napsal zprávu mému trenérovi, s nímž se znají už několik let. To pro mě bylo opravdu velice cenné. Vzpomínám si na rok 2019, kdy jsem v Melbourne hrál jako junior. Tehdy jsme dostali od Tomáše lístky na jeho utkání s Nadalem v Rod Laver Areně, skvělý zážitek. Je to neuvěřitelné, když si uvědomíte, že o čtyři roky později stojíte na úplně stejném místě v pozici hráče.
A u toho vzpomínáte, jak jste tam před pár lety seděl jako benjamínek a s nadšením pozoroval tenis dvou hvězd.
Přesně tak. Celé to navíc umocňuje fakt, že Tomáš byl vždycky mým idolem a hráčem, ke kterému jsem rád vzhlížel. Pravidelně jsem sledoval jeho zápasy v Davis Cupu, na to mi zůstalo několik nezapomenutelných vzpomínek. A asi jsme si opravdu souzeni, jelikož jeho trenérem býval Jaroslav Navrátil, otec mého současného kouče Michala, který si mě dříve také vzal na nějaký čas pod svá křídla. Takže nějaká paralela mezi námi rozhodně není úplnou náhodou.
Pocházíte ze sportovní rodiny, maminka atletka na vás musí být hrdá. Dohnal jste rodiče k slzám?
Sledovali snad každý zápas, bylo jim úplně jedno, jestli je v Česku noc nebo brzké ráno. Moc jim za to děkuju, protože mi to přineslo štěstí. A pro maminku jsem momentálně její pašák, nikdy jsem nebýval, ale po mém brzkém odchodu z domova do Prostějova toho společného času ubylo, takže si teď všichni moc vážíme jakékoliv chvíle, kdy jsme pospolu. A mamča si samozřejmě užívá ty momenty, kdy o mě může s láskou pečovat. (smích)
Vaším velkým idolem byla starší sestra, ke které jste aktivně vzhlížel celé dětství. Už se role obrátily a jste pro ni hrdinou?
Byla pro mě velkou hrdinkou. A dodnes jí vděčím za všechno, co pro mě udělala, protože i ona má velkou zásluhu na tom, kde se nyní nacházím. Někdy to se mnou neměla vůbec jednoduché, když jsem jako dítě chtěl s někým hrát na kurtu, často to jako starší sestra odnášela. Dnes už se ale nad tím oba smějeme. A věřím, že když sleduje tenis v televizi, tak tam zároveň vidí i svého hrdinu.
Jiří Lehečka si na závěr loňské sezony vyzkoušel prestižní turnaj Next Gen Finals
Cítíte se už jako tenisová hvězda?
Cítím se jako tenista, ke kterému pozornost fanoušků a médií zkrátka patří. Rozhodně se necítím jako nějaká hvězda, jako někdo, kdo by třeba požadoval vlastní ochranku. (smích) Na nic si nehraju, beru věci okolo sebe tak, jak se mají. A samozřejmě s každým dalším úspěchem přichází větší sláva. Ale rozhodně bych nedovolil, aby to ovlivnilo mé vystupování před lidmi.
Mediální pozornost, peníze a tak dále. To všechno jsou pro mladé úspěšné sportovce dosti nepříjemné strašáky. Jak se s tím vypořádáváte?
Já musím říct jednu velice důležitou věc. Již od začátku své kariéry mám neuvěřitelné štěstí na lidi okolo sebe. Ať už je to rodina, trenéři i ostatní, se kterými dodnes spolupracuji. Nejvíce mi ovšem dala důvěra a investice vlastních rodičů a dědečka. Ale to bych tady mohl děkovat do nekonečna. Zkrátka tím chci říct, že v tomto věku a obecně v kariéře sportovce je moc důležité obklopit se lidmi, kterým na vás záleží. Ne každý má potom to štěstí.
Je něco, co vás stále drží při zemi?
Řekl bych, že moje vlastní uvědomělost skrze to, co vlastně chci ve svém životě dosáhnout. Vždycky jsem si dával cíle, samozřejmě ty reálné. A mým milníkem není jedno čtvrtfinále v Austrálii, já chci vyhrávat, jednou se stát šampionem grandslamu a klidně to dotáhnout až na vrchol. Nechci tady střílet něco do větru, ale ten sen malého kluka tam vždycky byl a bude.
Když je toho na vás přeci jenom trochu moc, vyrážíte někam za oblíbeným vypnutím od tenisu?
Jsem obrovským milovníkem přírody, mám rád hory, takže takový relax mi vždycky pomůže. Když jsme měli před nedávnem kondiční přípravu v Tatrách, tak jsem to bral zároveň jako takový balzám. I to mi určitě pomohlo na startu sezony. Jinak velice rád regeneruji o samotě, jsou chvíle, kdy lidé okolo mě pochopí, že na mě zrovna nemají mluvit. (smích) Ale jednou za čas vypnout a přijít na jiné myšlenky, to patří k životu každého z nás.
Elitní desítka? Nevidím důvod, proč ne
Letošní grandslam v Austrálii suverénně opanoval váš přítel Novak Djokovič. Je k tomu vůbec co říct?
Já to řeknu jednoduše. Je to zkrátka úžasné a neuvěřitelné. Když si člověk uvědomí, čím si Novak v Austrálii musel projít, jaká výzva před ním stála, tak nezbývá než jen smeknout pomyslný klobouček. Je vidět, že on má své tělo a mysl v takovém stavu, že je schopen porážet kohokoliv, kdekoliv a jakkoliv. Mluvilo se tu o nástupu nové generace, ale sám vidíte, že mu to zatím žádné potíže nedělá.
Jiří Lehečka se stihl před startem turnaje během tréninku vyfotit i s Novakem Djokovičem
Je to skutečně zejména otázka těla a mysli? Mně to přijde jako zázrak, něco nepopsatelného.
Myslím si, že to není zázrak. Samozřejmě k tomu patří nějaké to štěstí, to je normální, ale nesmíme zapomínat na to, že ať už Novak, nebo také například Federer s Nadalem, investovali do své budoucnosti neuvěřitelné množství. Dřina, peníze a mnoho dalšího. Dali tomu sportu úplně vše, aby se jednou dostali až na vrchol. A povedlo se. Ruku v ruce s talentem, myslí bojovníka a péčí o své vlastní tělo.
No vidíte, tak návod už máte.
(smích) Kdyby to bylo všechno tak jednoduché. Ale jejich cesty jsou pro každého mladého tenistu velkou inspirací. Já bych si z toho chtěl vzít zejména odhodlání, herní pohodu a starost o sebe samotného.
A máte i návod na to, jak navázat na úspěch v Melbourne?
Rozhodně dalším úspěchem. Ať už na Roland Garros, nebo později na Wimbledonu či US Open. To všechno jsou turnaje, kde budu chtít prorazit stejně jako nyní v Austrálii. Vždycky se nejlépe navazuje dalším úspěchem. Pro mě bude důležité mít motivaci a snažit se plnit své cíle. To se mi zatím daří, tak snad to tak bude i v letošní sezoně.
Tak já vám s dovolením také jeden cíl nastavím. Co takhle místenka do elitní desítky žebříčku ATP?
Ještě před sezonou bych to bral jako úsměvnou vizi, ale poté, co jsem sám sobě i celému světu dokázal, že jsem schopen hrát na té nejvyšší úrovni, nevidím důvod si takový cíl nedat. Teď už bude záležet jen na mé práci.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
