Na ME jste získala bronzovou medaili. Jaké byly vaše pocity těsně po závodu?

Posledních 500 metrů závodu jsem nevěděla, jak na tom jsme. Byl to šílený hukot, celý závod jsme jely všechny lodě vedle sebe. Bylo to vyrovnané. Takže posledních pět set metrů jsem si nebyla jistá ničím a jenom jsem tahala jak nejvíc to šlo. Koukala jsem pouze na záda té přede mnou a v hlavě mi probliklo, že by to mohlo cinknout. Na posledních tři sta metrech jsme všechny na povel kormidelnice zvedly frekvenci záběru výš a šly do finiše. Těsně po dojetí jsem se koukla do vedlejších drah a naše kormidelnice nám potvrdila třetí medailovou pozici. „Je to tam holky“.

Co vám prolétlo hlavou?

Vteřiny po projetí cílem jsou těžko popsatelné. Měla jsem pocit, že jsem si propálila trubici v krku ze studeného vzduchu, chvilku jsem měla zatmění před očima, fyzicky je člověk úplně na pokraji sil, prožívaly jsme to všechny, ale úspěšně všechnu tu fyzickou bolest přebila euforie. Neuvěřitelný pocit štěstí a úlevy zároveň. Chtělo se mi brečet, křičet, smát…

A brečela jste nebo jste se smála?

Pamatuji si okamžik, zrovna když jsme dojely, jak jsme zahlédly na břehu Ráďu (trenérka Radka Šindílková – pozn. red.), která zrovna zahazovala kolo a běžela co nejblíž k vodě a my jsme na ni mávaly a křičely – máme to! My veslaři máme to štěstí, že máme možnost vyjet se na ceremoniál, tzn. než otočíme loď a přistaneme na vítězné plato, trvá to asi pět minut. A v těch pěti minutách máme čas na to si uvědomit, co jsme právě dokázaly. Hned po vystoupení z lodi jsme po nandání roušek běžely za naší trenérkou, která kvůli covidovým opatřením musela zůstat za páskou, ale všechny jsme se objaly a i si pobrečely. Štěstím, dojetím. Představa toho, že celá ta dřina od května stála za to.

Ilustrační foto
III. třída: Ještě čtyři kola a pak se bude losovat nadstavba. Kdo už má jasno?

Co jste si pak říkala na stupních vítězů?

Nastupování na stupně vítězů bylo lehce chaotické. Tak ještě aby ne, snažte se udržet devět holek v euforii pohromadě (smích). Ale když to pominu a když nastupujete při znělce na pomyslný stupínek a začnou vyhlašovat vaši posádku jméno po jméně a každá dostane tu bronzovou medaili… No… Jak to popsat? Asi jako pocit naprosté vděčnosti za to, že tam mohu stát. Myslela jsem na všechny, kteří nám pomohli k tomu, abychom tam stály. Uvědomuji si, že bez podpory rodiny a školy a bez pomoci trenérů z celého reprezentačního týmu by se toto nepovedlo.

Zmínila jste covidová opatření. Jaká byla?

S opatřeními proti covidu byla celá akce omezená. Obrovská tribuna pro diváky byla prázdná, do areálu byl povolen vstup pouze dvě stě padesáti fanouškům, většinu fotek máme s rouškami na puse. Nevíte, co můžete a co ne. Jestli pogratulovat soupeřkám a podat jim ruku nebo nabídnout loket. Teď s odstupem času si říkám, jaké by to bylo, kdyby tam byla plná tribuna diváků a zažila bych tu atmosféru ještě intenzivněji. Ale v tu chvíli jsem na to samým dojetím ani nepomyslela a užívala jsem si okamžik přítomnosti.

Toto ale není váš jediný velký úspěch….

Je pravda, že za poslední rok se toho sešlo více. Letošní sezona byla velice povedená. Začalo to Mistrovstvím České reoubliky na trenažerech v únoru, kde jsem skončila na druhém místě v kategorii juniorek a na prvním místě v kategorii mixovaných posádek spolu se svým parťákem z nymburské loděnice. Poté začala sezona na vodě a svým výkonem na jarním distančním závodě na šest kilometrů jsem se nominovala na Kontrolní závody juniorské reprezentace v Račičích. Tam jsem si svým umístěním řekla o pevné místo ve velké posádce a od května jsme začali trénovat osmu s juniorkami z reprezentačního výběru.

Jak příprava probíhala?

Nejdříve se výcvikové srazy konaly o víkendech a poté následovalo pět týdnů společného soustředění o prázdninách. Letní soustředění jsme zakončily dublovaným zlatem na Coupe de la Jeuneuse v Ottensheimu. Díky tomuto skvělému výsledku jsme se nominovaly na již zmíněné Mistrovství Evropy v Mnichově, kde se nám zadařilo. Chtěla bych dodat, že trenérkou naší osmy byla od začátku Radka Šindílková, která je zároveň mou trenérkou v nymburském klubu. Jelikož znám její tréninky, tak jsem měla výhodu, že jsem věděla, co mohu očekávat za tréninkové metody a dávky, a od začátku jsem měla stoprocentní důvěru v její schopnosti. Zároveň byla u reprezentačního týmu fyzioterapeutkou, takže o naše bebíčka bylo hned postaráno (smích). Radka s námi měla od začátku kýbl trpělivosti a díky jejím systematickým tréninkům jsme sezonu ukončily bronzem na Evropě. Děkuji i Tomášovi Kletečkovi, který byl v našem týmu do Coupe de la Jeuneuse.

Poděbradský Ondřej Martínek (v rudém)
FOTO: Nezbývá než říct, okres patří nám, smál se střelec derby Ondřej Martínek

Jak jste se k veslování dostala a kdo vás k němu přivedl?

Pamatuji si, že veslovat v Nymburce začal můj mladší brácha, kterého to chytlo. Pohyb na čerstvém vzduchu u vody, taková vlastně opalovačka (smích). V tu chvíli jsem nedělala žádný sport a tak mamku napadlo, že by bylo fajn, kdybych si to zkusila. Říkala jsem si, že budu mít velká ramena, že nechci vypadat jako chlap. Ale to jsem ještě nevěděla, že u veslování se používají hlavně nohy, pletla jsem si to se sousedy kanoisty.

Takže vás veslování hned chytlo?

Začalo mě to bavit - fajn parta lidí, zdravý pohyb, krásné prostředí naší nymburské loděnice. A asi po půl roce přišla Radka a zeptala se, jestli bych nechtěla zkusit trénovat trochu víc. „Bude to trochu bolet, ale bude to stát za to. Nechceš do toho trochu šlápnout, abys nejezdila jen základní soutěže a okresní přebory? Dejme si tři sezony poctivé přípravy a uvidíme.“ No a tak se stalo.

Takže jste se rozhodla, že půjdete do té dřiny…

Hodně mě také namotivovalo, když jsem se jela kouknout na mistrovství světa juniorů v roce 2018, které bylo v tu dobu v Račicích. Byla jsem na tribuně a načerpala jsem tak atmosféru mezinárodní akce na vlastní kůži. Viděla jsem, jak naše české posádky vyhrávají medaile a říkala jsem si jaký to je asi pocit.

Jak dlouho se tomuto sportu věnujete?

Jsou to tři roky. První sezonu jsem se jen vozila, učila techniku, postupně získávala kondičku silově vytrvalostním tréninkem. Předtím jsem maximálně třikrát týdně chodila plavat a uběhnout kilometr pro mě bylo nepředstavitelné. Další rok jsme k tomu přidali silovou posilovnu a plavání. Ale poslední rok už máme dvě fáze za den, kde se střídá běh, posilovna, jízda na kole, veslování, plavání, kompenzační cvičení a strečink. Je to dřina, ale veslování už se stalo takovou srdeční záležitostí. Jasně že medaile na mistrovství Evropy je neuvěřitelným hnacím motorem, ale hlavně ty každodenní chvilky byly to, co mě u tohoto sportu udrželo. Myslím tím například západ slunce nad nymburskou elektrárnou, který občas stihnu vidět z vody.

Jaké jsou vaše sportovní cíle?

Uvidím, co přijde. Teď jsem ještě plna emocí, ale vím, že se nebudu bránit žádným příležitostem. Teď po Evropě je prvotním cílem dostat se do ženské tréninkové skupiny do Prahy na Olymp. A až půjdu příští rok na vysokou školu do Prahy, tak uvidím. Jak jsem říkala, nebráním se ničemu, uvidím, co mi přijde do cesty.

A co cíle mimosportovní?

Aktuálně je pro mě důležité úspěšně odmaturovat, připravit se na přijímačky a dostat se na vysokou školu a zahájit studium v Praze. Budu chtít skloubit studium s tréninkem, najít rovnováhu a dělat co mě bude bavit a naplňovat. Jsem si vědoma, že zdraví je na prvním místě, a že se může stát cokoliv a musím být připravena na vše. Plány na deset let dopředu nedělám. Uvidím, co mi život přinese.

Dana Hůlová

Bydliště: Zvěřínek
Narozena: 8. června 2003
Studuje: Gymnázium Bohumila Hrabala v Nymburce
Znamení: Blíženci
Další oblíbené sporty: plavání, jízda na kole, gaučing, brnkání rodičům na nervy
Oblíbené jídlo: babiččiny borůvkové knedlíky, maminčin dhal z červené čočky
Oblíbené pití: domácí šťávy od babičky z Krkonoš
Oblíbený film: Marvelovky
Oblíbená hudba: nemám vyhraněný styl