Ke sportu měl sice vždycky blízko – bez toho, že by utrpěl vážný úraz, by však dnes, ve svých 23 letech, podle vlastních slov zřejmě nanejvýš kopal do míče někde mezi paneláky. Takto ale poznal bocciu. „To bylo v roce 2002, kdy mě po těžké operaci převezli do léčebny v Košumberku. Tam se to hraje jako součást terapie,“ říká – a ochotně vysvětluje, že boccia se hodně podobá známější hře s koulemi pétanque. Hraje se ale v tělocvičně s koženými míčky. A protože jde o nejrozšířenější sport mezi handicapovanými, zpravidla se hází z invalidního vozíku.

Hra rukama i hlavou

Postupně si Radek zlepšil přesnost hodů – a zhruba po roce začal většinu soupeřů výrazně převyšovat. Na českou jedničku se vypracoval hlavně díky domu, že se více zaměřil na taktiku a logiku hry. Nejde totiž jen o to dostat své míčky přesně tam, kam je potřeba, ale také je třeba „stínit“ soupeři, aby ten měl úlohu co nejvíce ztíženou. „Odmalička jsem byl šachista – a tak jsem se snažil převést zkušenosti a dát do hry myšlenku,“ říká skromně. Výkonný předseda českého paralympijského výboru František Janouch proto nezapomíná pochvalně doplnit: „Děcka se to od něj učí – a díky tomu se dostáváme na světovou špičku…“

Dřina a odříkání

Za bronzovým úspěchem na paralympijských hrách ale nestojí jen chytrost a zběhlost v taktice. Jde o výsledek opravdové dřiny a skutečného odříkání. „Normálně trénujeme třikrát týdně po třech hodinách, před paralympiádou to bylo čtyřikrát v týdnu sedm hodin,“ připomíná úspěšný handicapovaný sportovec. Přípravě na paralympiádu obětoval vše – dokonce i studium. „Přijali mě na Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale skončil jsem, abych mohl trénovat,“ říká úspěšný sportovec. „Mám ale přítelkyni v Brně – a teď to zkouším na vysokou školu tam,“ zdůrazňuje, že se plánů na studium nevzdal.

Kromě tréninku ale ještě Radek Procházka stíhal pracovat pro občanské sdružení v Nové Pace, pro něž shání peníze a navštěvuje školy s projektem protiúrazové prevence. „Jednak chceme školákům představit, jací jsme a co všechno dokážeme, jednak je chceme varovat před nebezpečími, která leckdy hodně podceňují. Když se jim na besedě ukážeme a připomeneme, jaké riziko představují třeba skoky do neznámé vody, určitě se nad tím zamýšlejí více než když je jenom poučuje učitel,“ přiblížil svou práci.

Zážitky na celý život

Z pobytu v Číně si Radek Procházka přivezl samé úžasné zážitky. A to nejen díky úspěchům na paralympijských sportovištích. Už let byl podle jeho slov neobyčejný, protože díky pochopení personálu vládní letky, která vozíčkáře do Pekingu přepravovala, mohl nahlédnout do pilotní kabiny. A přímo v místě konání her nenašel prý nic, co by neobyčejně přátelským a skvěle připraveným organizátorům mohl vytknout. „Jen mě hodně zklamalo, co psala naše média; mám pocit, že se snažila Číňany očerňovat, jak to jen bylo možné. Já jsem například žádný smog neviděl – a když jsem se setkal s naším velvyslancem, který v Číně pobývá už pět let, potvrzoval, že v tomto ročním období tam smog nebývá. Stejně tak se psalo, že hlediště doplňovali převlečení vojáci, aby to vypadalo, že je plno. Nemohu tvrdit, že tam nebyli – já jsem ale viděl lidi s rodinami,“ srovnává účastník paralympijských her své zážitky s pohledem žurnalistů.

O své dojmy se Radek Procházka v pátek podělil s hejtmanem Středočeského kraje Davidem Rathem. Ten mu jako výraz ocenění a poděkování za dobrou reprezentaci kraje předal dárek z dílny nižborské sklárny Rückl.