Absolvování více než osm set kilometrů dlouhé trasy z Mělnicka do slovinského přístavního městečka Koper ohlásil na svém speciálním webu k této akci v pondělí večer. Doběh do šest kilometrů vzdálené Izoly si nechal na úterý. „Užívám si mořské vody a vlahého mořského vzduchu… Tak to vše za to stálo," podělil se o dojmy.

Šestapadesátiletý vytrvalec vyběhl ze svého domova ve Klech první prázdninový den úderem sedmé hodiny ranní. Podle plánu se na své pouti posouval každý den v průměru o sedmdesát kilometrů. Odkázaný byl po celou dobu pouze na sebe a vybavení, které si nesl v pět kilogramů vážícím batohu na zádech.

Podpora. Martin Hunčovský se jí pro svůj běh k Jadranu dočkal nejen v rodině, jeho žáci jej překvapili nákresem trasy na tabuli.
Doběhnout k Jadranu? Cítím se na to, hlásí učitel z Mělnicka a vyráží

Každý den zároveň hledal vhodné místo k přespání. Nocoval tak nejen v kempech, které mu na trase na dálku pomáhala zajišťovat manželka, ale týden v kuse také pod širým nebem – v lese, pod železničním viaduktem, poblíž sportovišť.

Ještě v Česku jej hned třetí den pohostil u sebe doma jeden z nejúspěšnějších motocyklových závodníků poslední doby Jakub Smrž. „Moc fajn kluk. I když úspěšný, přesto příjemný a skromný. Je vidět, že ve sportu je stále mnoho dobrých kamarádů - a to potěší,“ dělil se pak o dojmy Martin Hunčovský a slavného závodníka na oplátku pozval do Kel.

Přišla i krize

Nejvážnější komplikace, které musel řešit? Kromě rozmarů počasí v podobě lijáků, veder či protivětru, párající se ledvinky hlavně bloudění na trase. Pár kilometrů navíc si dal u Tábora. Další hned za rakouskými hranicemi. „Kopce mi problémy nedělají, fyzicky jsem na tom stále výborně, zato šílené je značení zdejších cest,“ glosoval odklon z trasy a „mnoho sil nazmar“ během čtvrtého dne.

NOVÁ VÝZVA. Martin Hunčovský z Kel se po letech vrátil do intenzivního běžeckého tréninku. V červenci chce během jedenácti dnů doběhnout k Jadranu.
Hunčovský se po letech vrátil k intenzivnímu tréninku: Chci doběhnout k Jadranu!

Stejnému scénáři se nevyhnul ani na břehu Dunaje, kde návratem k mostu připsal asi čtrnáct kilometrů navíc. Právě bloudění nejspíš stálo za asi největší krizí na celé trase.

„Po pátém dni jsem toho všeho začínal mít opravdu plné kecky a pomalu začal přemýšlet o smyslu dalšího pokračování,“ přiznal později povoláním učitel, že na něj kombinace špatného značení rakouských cest, hornatého terénu, minimální možnosti doplnění zásob a nouze o místo pro slušnější přenocování přece jen dolehla. „Povzbuzení od rodiny i přátel a konečně slušnější spánek mne nakoply k další cestě,“ prozradil, kde našel nové síly, a do cíle nakonec zhruba o den později, než původně plánoval, doběhl.