Luboš Kurzweil (Mělnický deník): „I když to možná bude od sportovního redaktora, kterým jsem ale tenkrát ještě nebyl, znít trochu divně, tak už si dnes ten zápas vůbec nevybavuji. Možná je to tím, že velkých zápasů od té doby ještě několik bylo nebo jsem byl prostě v nějakém transu z takového úspěchu. Jisté je, že jsem ho sledoval doma. Jednak proto, že byla neděle ráno, a i kdyby nebyla, tak jsem tehdy jako šestnáctiletý do hospody ani nepáchl. Navíc mě takové to davové fandění dodnes neláká. Mám rád u podobně vypjatých zápasů klid a užívám si je spíš vnitřně. Něco jiného jsou ovšem následné oslavy. Ty naganské byly velkolepé. A zaslouženě. Celý ten turnaj měl mimořádnou atmosféru. Bojím se a spíš jsem si tak trochu jistý, že něco podobného se už nebude opakovat. Překonat by to mohl snad jen titul z mistrovství světa ve fotbale. Ten od nás totiž taky nikdo nečeká…"

Rudolf Muzika (šéf středočeských sporťáků): „Určitě vzpomínám na to, že jsme sice celá parta koukali v hospodě, ale žádné velké obrazovky se ještě nenosily. Televize byla malá a docela daleko od nás. Takže pokoukání to velké nebylo, ale atmosféra skvělá. Popisovat radost po gólu nám pomalu neznámého obránce Svobody i po posledním icingu Rusů ani nemá cenu, větší euforii jsem pak zažil už jen při narození své dcery.
Slavil jsem poctivě. Co mě dorazilo, byla vodka objednaná tátou mého kamaráda. Byla strašně teplá a nebylo mi po ní vůbec fajn. Večer bylo nutné dodělat noviny. Písmena naskakovala do hlavy i do počítače moc těžko…"

Jiří Nagy (Kladenský deník): „Vzpomínám si, že z obavy ze zklamání jsem našemu týmu moc nevěřil. O to víc jsem si pak užíval každý krok dopředu. Ani jednou jsem se nenechal strhnout k bezbřehému optimismu, a to i před finále, jehož první třetinu jsem neviděl, poněvadž jsem zaspal. Pamatuji si, jak jsem pak průběh finále nezvládal a každou chvíli přepínal na jiný program. No a pak jsem se obával vrátit zpět na hokejový přenos z obav, jaký bude stav… A pak to přišlo. I naše sídliště bylo rázem vzhůru nohama."

Jaroslav Bílek (Boleslavský deník): „Chodili jsme do nějaké sedmé třídy. Vím, že jsem vždy v šest ráno jel ke kamarádovi domů hokej sledovat. On bydlel hned vedle školy. Do poslední možné chvíle jsme sledovali hokej a do školy dobíhali se zvoněním. Finálový duel si moc nepamatuji, co mi z turnaje utkvělo, bylo semifinále. To jsme sledovali v televizi v učebně. Sehnali jsme si externí anténu a o přestávkách měli ve třídě improvizované olympijské studio. Nicméně zápas s Kanadou jsme nedokoukali, neboť nám přísná češtinářka televizi vypnula a zahájila výuku. Tu jsme sabotovali a své smysly směřovali ke spolužačce, která poslouchala přenos na sluchátkách v rádiu a informovala nás o stavu. Asi si dokážete představit, jak hodina mohla vypadat. Hlavně u závěrečných nájezdů…"

Vladimír Malinovský (Nymburský deník): „Finálový zápas jsem neviděl celý. Už si nevzpomínám, zda jsem koukal od druhé nebo od třetí třetiny. Myslím, že od druhé. Bylo to hrozné drama. A pak jsem doma řval jako blázen, možná jsem i někoho vzbudil. Moji kamarádi koukali na velké plátno v Poděbradech, po diskotéce nespali a dopoledne slavili vesele dál. Já jsem nemohl, odpoledne jsme hráli s Poděbrady přípravné utkání."

René Volf (Kolínský deník): „Tak jako každý rok, tak i v roce 1998 jsme odjeli na tradiční fotbalové soustředění do Kácova. Bylo to sice v době konání olympijských her, ale říkali jsme si, že tuto vrcholnou akci budeme aspoň prožívat společně. Nenechali jsme si v televizi ujít téměř žádnou akci, vrcholem všeho bylo hokejové finále, kde hráli naši. Samotný zápas začínal sice v neděli ráno, my měli o to větší důvod prodloužit si víkendovou diskotéku, abychom se finále vůbec dočkali. Postupně jsme se všichni scházeli a sjížděli z okolních vesnic. Usedli jsme v místní hospodě, kde se nakonec sešla pěkná sestava. Hospoda praskala v základech. A když naši vstřelili první, a jak se později ukázalo i vítězný gól, naše radost neznala mezí. Skákali jsme po sobě, tancovali na stolech a zapíjeli to. Přesně tak, jak se takový úspěch má zapít. Podobné to bylo po samotném utkání. Když našim hokejistům předávali medaile, někteří z nás se neudrželi a uronili slzu. Já nebyl výjimkou. Jen bych si přál, aby takových úspěchu přibývalo."

Jan Hájek (Příbramský deník): „Byl jsem tenkrát ve třeťáku na střední škole. Kde jsem byl na finále, to nevím. Asi doma. Z turnaje si ale asi navždy budu pamatovat semifinále s Kanadou, které jsme sledovali s naší učitelkou na anglickou konverzaci – rodilou Kanaďankou.