Chtělo se mi brečet, vzpomíná Petr Fuksa na nejtěžší závod v kariéře

V roce 1992 jsem startoval na světovém šampionátu v maratonu v australském Brisbane, v tomto závodě na 42,5 kilometru jsem získal bronzovou medaili společně se Zbyňkem Adamcem. Závod byl zajímavý od desátého kilometru, kdy jsme se odpoutali od zbytku startovního pole tři lodě a celou dobu jsme se honili až do posledních metrů. Tenkrát vyhrála Dánská posádka a my s Maďary a Angličany bojovali o dvě zbývající medaile. Celou cestu jsem si říkal, ať nás zbytek startovního pole nedojede a hlavně ať si nevytáhneme černého Petra a nejsme čtvrtí. Byl to fyzicky i psychicky velice těžký závod.

Třetí závod, na který velice rád vzpomínám, je z roku 1998, kdy se nám v srpnu narodil náš druhý syn Petr a já se stal o čtrnáct dní později poprvé mistrem světa v kategorii C4 200 metrů společně s Petrem Procházkou (Čápem), Karlem Kožíškem a Tomášem Křivánkem v maďarském Szegedu. V loňském roce, na tomto závodním kanálu, vyjeli účast na olympijských hrách v Tokyu pro Českou republiku i naši dva synové Martin a Petr.

Schick možná v Lipsku nezůstane. Do hry se vložil klub z Premier League

Vybavíte si třeba jeden závod, který byl z vašeho pohledu absolutně nejtěžší?
Nejtěžší závod byl v roce 1988, kdy jsme společně s Jurajem Filipem v anglickém Nottinghamu obsadili deváté místo v kanoistickém maratonu na 42,5 km. Tenkrát se startovalo na umělém kanálu a po čtyřech kilometrech se přeběhlo na řeku, po celou dobu závodu pršelo, takže jsme museli několikrát za závod vylévat loď, foukal tak silný vítr, že jsme chvílemi stáli na místě. V tu chvíli se mi vážně chtělo brečet.

Zažil jste na vlastní kůži atmosféru olympijských her. Jak vzpomínáte na ně?
Na olympiádu v roce 1996 v Atlantě rád vzpomínám. Byla to přece jen olympiáda a na tu se každý sportovec chce dostat. Je to takový sen pro sportovce. Já jsem tam tenkrát startoval v posádce s Pavlem Bednářem, který po týdnu pobytu dostal angínu, takže jsme závod odjeli s jeho nemocí. To nás dost mrzelo, protože jsme se chtěli dostat mezi osm nejlepších a nakonec to bylo dvanácté místo.

Měl jste jako mladý závodník nějaké sportovní vzory?
Jako mladý závodník jsem neměl nějaký velký sportovní vzor. Tenkrát do sportovního centra na Tyršáku jezdili kanoističtí reprezentanti a mezi nimi byl i Jirka Vrdlovec. Tenkrát jsem si říkal, že bych chtěl být také tak dobrý.

Nudné zápasy bez diváků? Zapomeňte, ve Španělsku našli řešení

Mnoho let se věnujete kanoistice jako trenér. Co vás na této profesi nejvíce baví?
Nejvíce mě baví spolupráce s dětmi. Jsem rád mezi nimi o to více, když jsou zapáleni pro ten sport. Na loděnici máme vždy bezva partu a když ti starší odcházejí do Sportovních středisek, nebo začnou žít svůj vlastní život bez kanoistiky, tak si říkám, jestli tady bude taková dobrá parta bez nich. Přijdou další a parta je skvělá. Doufám, že to tak bude pořád.

Trénujete své syny. Jaké to je?
Trénovat své syny je na dlouhé povídání, přináší to velké radosti, ale i starosti.

Máte radost z toho, že se oba vaši synové vydali ve vašich stopách?
Nikdy jsme si se ženou nezakládali na tom, že musí dělat sport, který jsme dělali my dva. Martin začínal s hokejem a Petr s fotbalem. Když ale vidím kus práce, co za sebou nechávají, tak mám velkou radost.

Letní olympiáda byla přeložena na příští rok. Bylo to pro vás velké zklamání?
Bylo mi to moc líto, hlavně kvůli klukům. Člověk se připravuje na vrchol, který je jednou za čtyři roky a lusknutím jedné ruky to zmizí, tedy oddálí o jeden rok. Nejhorší na tom je, že člověk stráví spousty času mimo domov a pak se stane tohle. Na druhou stranu jsme se s tím smířili a snažíme se v tom najít pozitiva, což se nám daří.

U čeho si nejvíce odpočinete, když zrovna nepracujete?
Nejraději jsem doma, hlavně na zahradě a tam se vždycky najde něco, u čeho zrelaxuji.

VIZITKA

Mládežnická mistryně Evropy Anna Rylichová šla ve stopách rodičů