Po půl osmé ráno jsme stáli s několika policisty na Zbožské ulici u odbočky na jankovické sídliště. Tedy přesněji u přechodu pro chodce, přes který se postupně ploužili školáci směrem k Základní škole Letců RAF.

„Já vás na chvilku zastavím. Víte, jak se správně přechází přes přechod?" ptala se policejní mluvčí Věra Žídková skupinky odhadem tak páťáků. „Jasně. Podívám se vlevo, pak vpravo a pak jdu," suverénně a s úsměvem vysvětlil chlapec. Hlavou mi proběhlo, že já bych v jeho věku před policejní uniformou asi nevykoktal ani pozdrav. Ale doba je naštěstí jiná.

Na osmou hodinu jsme se 
s policejní mluvčí přemístili mezi druháky právě na nedalekou základní školu. Dorazil 
i zástupce Besipu Miroslav Polach a téma bylo zřejmé: bezpečné přecházení na cestě do a ze školy. Ale došlo i na obecnější otázky ohledně bezpečnosti na silnicích a chodnících.

Po prázdninách ještě rozdováděné děti si chtěly s policistkou evidentně povídat. Ta si však zjednala hned ze začátku důrazně respekt. „Kdo si bude povídat a nebude poslouchat, může v budoucnu litovat, až se mu něco stane, že tehdy ve druhé třídě nedával pozor," zvýšila hlas policistka a počkala, až dozní i ty poslední hlásky.

Jednou z úvodních otázek byla i ta, po které straně silnice chodí chodci v případě, že podél silnice není chodník. „Kdo to ví?" ptala se vyzývavě mluvčí. Nikdo se nepřihlásil. „Vpravo?" špitl spíš bojácně hlásek ze zadních lavic. U žáků druhé třídy trochu překvapilo, že opravdu nikdo 
z nich napoprvé nevěděl, kudy se chodí po silnici.

Když se vyjasnila otázka správných stran, došlo i na semafory. Zaplaťpánbůh, většina capartů správně věděla, že zelená znamená volno. 
„I tak se ale děti musíte rozhlédnout. Jsou i takoví řidiči, kteří i když mají červenou, tak nezastaví a můžou vás porazit. Což samozřejmě nechcete, aby se vám něco stalo a skončili jste v nemocnici, že ano," vysvětlovala policejní mluvčí. „Nebo taky zemřeme," dokončil úvahu zamyšlený chlapec.

Ke slovu se dostal i zástupce Besipu. Ten si při vysvětlování správného přecházení silnice pomohl kreslením situace křídou na tabuli. „Tady máme silnici, nikde blízko není přechod. Jak tedy přejdeme? Takhle?" A namaloval dlouhou šikmou čáru, jak by se určitě přecházet nemělo. Stále týž zamyšlený chlapec se zvedl na pokyn z lavice a šel nakreslit, jak by to přešel on. A nakreslil správně kolmou čáru přes silnici. „A proč⋌ právě takhle?" nechtěl se nechat odbýt školitel. „Protože je to nejkratší," utrousil už cestou do lavice přemýšlivý klučina.

Zajímavé byly také odezvy na dotaz, zda při cestě do školy autem sedí školáci na přední sedačce, nebo zda se jejich rodiče poutají bezpečnostním pásem. „Já sedím vepředu 
a táta se nepoutá. Říká, že na ten kilometr to nemá cenu," zaznělo z úst upřímného druháka a policejní mluvčí povytáhla obočí.

Nakonec děti dostaly dárečky v podobě omalovánek 
a drobných rad užitečných při pohybu na veřejných komunikacích. Tak snad si někdo 
z nich alespoň do odpoledne zapamatoval, že po silnici se chodí vlevo.