Tak třeba papírníka a nadšeného fotografa Karla Říhu, či zpěváka a bubeníka Miloslava Čamráka Vaňka mám stále v mobilu. Když listuji v seznamu, zůstávají se mnou.

Nedávno jsem prohlížel archiv fotek a objevil na jedné z nich z čajovnického plesu Čamráka, jak zaujatě sleduje brejkaře Mirka Bajera. I ten už prohrál svou bitvu o život.

V almanachu polabských básníků zase narazím na básničkový profil Marka Slivanského, zvaného Slimák. Občas ho prozvoním. Slimák už ví, co to znamená. Za půl hodiny na pivu za rohem. Nezlobte se na mě, pánové, ale čas od času vás prozvoním, ať vím, co je na druhém břehu nového.

Karel Říha se k nám někdy v hospůdce přitočil a ukazoval své nové fotografické úlovky upravené v počítači. „Mám čápa, v hnízdě i za letu, to se jen tak nepodaří zachytit. A taky sochu Nepomuckého, když ji pod mostem vraceli na místo,“ říkal vždycky s jiskrou v oku.

Slimák měl zase pokaždé zásobárnu neuvěřitelných příhod. Vzpomínám si na vyprávění, jak si v Maroku půjčil velblouda na takovou kratší projížďku kolem bloku. Jenže to by nesměl být Slimák. Hned po chvíli potkal nějaké podivné chlapíky a koupil od nich trochu hašiše. S velbloudem se vrátil za tři dny. Majitelé už řádně vyšilovali.

Možná si ve svých příhodách sem tam něco přimyslel, ale to nikomu z jeho lačných posluchačů nevadilo. Jednou nám také četl povídku o tom, jak vybouchne atomová bomba a na světě přežije jen Slimák a pes. Řehtali jsme se, až jsme málem padali pod stůl.

Kamarádi, nezlobte se na mě, ale já vás občas prozvoním.

lukas.trejbal@denik.cz