Ratifikace mezinárodních úmluv je běžný proces. O většině ani neslyšíme, moc se nás netýkají, např. o mořském dně. Jsme ale solidární a víme, že moře a oceán jsou důležité i pro nás. Jenže na schválení Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí čekáme deset let! Konečně se dostala do Parlamentu a Senát jí zamítnul. Bylo velmi smutné vidět při rozpravě Senátu nezájem o oběti.

Oběti násilí, které ke svému uzdravení potřebují i to, že politici, resp. stát řeknou ano, je to problém, chceme jej řešit, chceme na tom mezinárodně spolupracovat a násilí ve vztazích a sexuální násilí odstraňovat a předcházet mu. Násilí je nepřípustné! Namísto toho, nám někteří zákonodárci předváděli, jak jim jde o sebe, o zajištění jejich statusu quo a jak z textu umí vyčíst věci, které tam vůbec nejsou, ba odporují zdravému rozumu – pokud tedy čtou materiály, o kterých jednají a nenechají se pouze vystrašit šířenými bludy.

Ochota odpůrců naslouchat racionálním argumentům je malá, brání jim v tom především strach. Třeba fakt, že Úmluva rozšiřuje jiný dokument, který jsme ratifikovali v roce 1982 (o odstranění všech forem diskriminace žen) a že pojem gender, který slouží k možnosti pojmenovávat role a postavení člověka ve společnosti, je dávno součástí našeho právního řádu. To nebrání obavám, že genderová rovnost lidem umožní rozhodovat o svém pohlaví a vymřeme (senátor Canov).

Marta Smolíková
je místopředsedkyně Rady vlády pro rovnost žen a mužů a předsedkyně České ženské lobby

V rozpravě o násilí, kterému předchází nezdravé závislosti a zneužívání moci ve vztazích, je pak jen smutným detailem, že místopředseda senátu (Oberfalzer) se vysmívá existenci ekonomického násilí – a přitom to je tak častá příčina, proč senioři, matky, otcové, děti i různě postižení, nenajdou sílu a nemají možnost se z násilných vztahů vymanit. Ale co si budeme povídat v zemi, kde je tak často obdivován muž, který vymění matku svých dětí za mladší, zatímco rozpráví o tradiční rodině.

Úmluva především zdůrazňuje pomoc obětem a pomoc těm, co násilí páchají. Pokud se totiž oběť z takového vztahu vymaní, násilí to neodstraní, jen se obvykle přesune na někoho jiného. A pokud v domácím násilí vyrůstají děti, víme, že takové chování opakují, poněvadž se neměli kde naučit komunikovat o tom co chtějí a potřebují, jinak než manipulací či násilím.

Neumí poznat a zvládat své emoce. Řešení také předpokládá, že násilí pojmenujeme, nebudeme před ním zavírat oči, omlouvat jej a hledat spoluvinu u obětí a náležitě je odsoudíme.

Opravdu trýznivě se obětem poslouchá romantická úvaha, jak je svádění krásný zážitek a úmluva otevírá možnosti normotvůrcům určovat, kde končí hranice svádění a začíná zákaz (ministr spravedlnosti Blažek a předkladatel Úmluvy za vládu). Zejména krátce poté, co byl popsán příběh ženy, kterou manžel 20 let týral, a aby manžel nezabil ji a její děti, pořídila si zbraň a zabila jej sama. Nikdo jí za 20 let nepomohl.

Kde tady byla ta hranice, kdy skončil krásný zážitek? Za 20 let to nepoznala rodina, sousedi, škola ani policie. A nejspíš si ještě mysleli, že si za to může tak nějak sama. Brněnská kauza znásilňovatele nevlastní dcery, kterého soud poslal zpět do rodiny, neb je její živitel, dokládá nehoráznost stereotypního myšlení, které domácí násilí v naší společnosti umožňuje a oběti nechrání.

close info Zdroj: Deník zoom_in A taky máme krátkou paměť – Česká republika byla při vyjednávání této Úmluvy, aktivně ji připomínkovala a ovlivnila její obsah. Bylo to v době, kdy ministerstvo spravedlnosti vedla Daniela Kovářová, která Úmluvu za stát podepsala a dnes straší, že díky Úmluvě si její dcera nebude moct barvit vlasy a časopisy Maminka či Žena a život budou zakázány, poněvadž cílem Úmluvy je zrušit rozdíly mezi muži a ženami. Ano, senátory a senátorky obesílali houfně odpůrci úmluvy např. se slovy „všichni dobře víme, že tato smlouva má v první řadě sloužit k odebrání dětí od rodiny“. Pamatujete? je to myšlenka z kázání monsignora Piťhy z roku 2018, který ve svatovítské katedrále hlásal: „Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní.“.

Nejde jen o bídnou úroveň kritického myšlení, když na tyhle špeky někdo skočí. Rozprava nám doložila, že tyto názory jsou stále udržovány, rozvíjeny a distribuovány do státních struktur i když oblečeny do jemnějších slov. A strašení se zjevně daří.

Ačkoli se řada senátorů a senátorek při rozpravě bila v prsa, že pomůže násilí řešit, v diskuzi ukázala, že problému, jeho příčinám a dopadům nerozumí. A taky nechce vidět, že společnost se proměňuje. Není tak dávno, kdy ženy nenosily kalhoty, nemohly volit, ke studiu potřebovali souhlas otce a k zaměstnání souhlas manžela… ale shodneme se, že žijeme lépe než před sto lety. I proto, že ženy, tj. polovina společnosti může uplatňovat více svůj talent a potenciál, i když řada nerovností stále přetrvává.

Zamítnutím nám také Senát vzal možnost dozvědět se, jak je na tom v soutěži ve skoku na špek sněmovna. Chybějící dva hlasy jistě udělaly radost mnohým poslancům a poslankyním, že nemusí ztrácet čas a špinit si ruce dokumentem, který připomínkovaly 4 vlády, včetně dvou vlád Andreje Babiše.

Je na místě zamyslet se nad příčinami a motivací šiřitelů strachu z tohoto, jak mnozí říkají celkem nudně psaného, dokumentu. I důvody, proč stát nemá ochotu se těmito strachy zabývat ani proč se to osobnostem ve veřejném prostoru tak málo daří, ačkoliv se řada z nich snaží a za to je třeba poděkovat.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.