Autočundr s přítelkyní po Vysočině, spaní na sklopených sedadlech škodovky i pod širákem, slavonické podzemí, podloubí a renesanční domy v Telči, keramika Maříž a vesnička stejného jména atd. Jo a světlušky u silnice, a maliny při lesní pěšině, jo a lipový květ v anglickém parku u zámku v Dačicích a druhý den ráno z něho voňavý čaj. Jo a… bylo by toho požehnaně, užili jsme si to šeredně, jak říká jeden můj známý.

Chci se s vámi podělit o zážitek z konce dovolené, kdy jsem navštívil včelaře Zdeňka v Bozkově poblíž Semil. Jeli jsme na jeho chatu, kde má na zahradě prostorný včelín a uvnitř stáčí med. Dohodli jsme se, že Zdeňka vyfotím ve včelíně, jak se o pilné včeličky pilně stará a také mi představí svůj vynález – tzv. Dámský úl.

Je krásně, sluníčko na nás hází nad vesnicí úsměvné viktorky, nový úl je připraven k prezentaci na plechové vaničce, posádka auta je zvídavá a já jsem zuřivý včelí papparazi. Bzzz. Blejskám ostošest.

Děda Zdeňěk si bere kuklu, rukavice a otevírá bzučící úl. „Nedělej prudké pohyby,“ nabádá mě. Pak se přesouvám na svah, odkud je lépe vidět. V tom mi včelka vlétá do vlasů, svázaných gumičkou do copu. Bzučí mi úl v hlavě. Bzzz. Štíp. Zavrtává se přímo do gumičky.

Hrábnu si do vlasů a sundávám ji. Včela (nebo je to jiná?) se přesouvá vlevo do rozpuštěných vlasů a znovu štíp. Nemůžu ji z vlasů dostat, je to jako by mi úl někdo zesiloval zesilovačem v hlavě. Volume doprava. Je to nervní včelí techno.

Mám kliku na hodné kolemstojící, třou mi listem pampelišky bodance. Pak bzukot ustane. Bzzz.

lukas.trejbal@denik.cz