Na chvíli jsem se zastavil a zíral na jméno v černém rámečku. Tento pozemský svět opustil totiž můj profesor biologie z gymplu. Nechal jsem si ujet spoj a šel si sednout do parku pod památný jasan a trávil tu informaci.

Vzdušnou čarou je odtud budova nymburského gymnázia tak sto metrů. Rázem jsem byl v jeho chodbách a učebnách, ale prolétl se ještě časostrojem do poloviny osmdesátých let minulého století. Za okny i uvnitř školy panoval socialismus, ale pár profesorů to myslím nijak zvlášť nepoznamenalo. Alespoň jsem to tak vnímal svou pubertální optikou. Jedním z nich byl pan profesor biologie.

Jednou si mě vzal do kabinetu s vycpanými zvířaty, protože se blížilo vysvědčení a známku jsme měl mezi dvojkou a trojkou. Mělo rozhodnout toto soukromé vyzkoušení. Pan profesor se na mě dobrácky podíval a pronesl: „Tak Lukáši, co si myslíš, že vzniklo zuhelnatěním?“ Za prostinkou otázkou čekal mou rychlou odpověď. Usmíval se dál, ale Lukáš měl okno větší než rozloha celé ostravsko – karvinské uhelné pánve.

Pane profesore, šťastnou cestu do nebeské biologie, kde dnes dovzděláváte Elvise Presleyho nebo mého tátu. A ještě za vámi volám a vzpomínám: „Milý pane profesore, zuhelňatěním vzniklo uhlí!“