45 let… To je až neuvěřitelně dlouhá doba, která utekla od osudného 21. srpna 1968. A právě dnes.

V té době mi bylo něco málo přes tři roky. Nikdy jsem si nedovedla představit, že by si tříleté dítě něco pamatovalo do budoucího života. Je pravda, že moje vzpomínky na tento den jsou zaryté do paměti velkým písmem. A z té doby si bohužel nic jiného nepamatuji.

Bydleli jsme tehdy s rodiči v pražských Strašnicích. 21. srpna 1968 jsem jako tříletý špunt onemocněla a maminka se mnou musela k lékařce (která se jen tak mimochodem jmenovala Tejralová. Ale o tom zase až někdy příště…), která sídlila v malém pavilonu v Průběžné ulici.

Vyšly jsme s maminkou z domu a šly několik desítek metrů po ulici V Olšinách. Moji malou hlavičku znepokojoval podivný hřmot. Najednou mě maminka natlačila k domu a zakrývala mě svým tělem. Jen po očku jsem mezi jejíma nohama zahlédla podivná kovová vozidla, která vydávala ten příšerný zvuk. Pamatuji se, že jsem se maminky ptala, co je to za auta. Odpověděla, že tanky a ať se schovám.

Tanky pokračovaly po ulici V Olšinách směrem ke Kubáňskému náměstí a my odbočily do Průběžné. Celou cestu k lékařce neřekla maminka ani slovo. Podvědomě jsem tušila, že se děje něco moc špatného, tížilo mě to a v půlce cesty jsem se rozplakala. Maminka mě vzala do náručí a přimkla si mě k sobě. Zbytek cesty jsem jí visela na krku.

U paní doktorky Tejralové tehdy byla plná čekárna. Ozýval se tam hlas rozhlasu. Těm slovům, která z něj vycházela, jsem vůbec nerozuměla. Jen vím, že skoro všechny maminky plakaly. 
A paní doktorka ordinovala, jako by se nechumelilo.

Konečně přišla řada na nás. Vešly jsme do ordinace a doktorka s maminkou si povídaly o tom, co s námi bude, že se bojí budoucnosti a že tohle se stát nemělo…

Pak mi paní doktorka píchla pendepon a řekla: tohle je holka jenom malá bolístka. V životě zažiješ daleko horší…