„Děkuji,“ odkýval jsem její poznámku a říkal si v duchu, že je to přece normální, pořád je nějaká výluka a tak popojedem kousek busem.

Dnes bych si za svůj klid nakopal a svázal se do kozelce. Kdyby žil Jiří Grossman, zašel by za Miloslavem Šimkem a povídka Jak jsem cestoval autobusem do Čachovic a dál by na sebe jistě nenechala dlouho čekat.

Boleslavský rozhlas poctivě hlásil několikrát dokola, že je výluka a do Dobrovic pofrčíme autobusem. „A pak už normálně metrem,“ vtipkuju při kontrole jízdenky a průvodčí jen září a odfrkne: „Dál letadlem pane, přece letadlem.“

V Dobrovicích už na nás čeká výpravčí v červené čepici a hlásí řidiči a průvodčímu, že to fíra nestihne a že tedy musíme pokračovat až do Nymburka.
Aby jsme se moc nenudili, museli jsme přesednout na jiný autobus, kde mladý řidič skrytý za slunečními brýlemi pořád opakoval: „Do Čachovic to znám, ale dál vážně nevim.“ Trochu jsem znejistěl. Nebyl jsem sám.

Několik lidí volalo do práce, že přijedou déle, jelikož jsme účastníky okružní jízdy po vesnických nádražích.

„Doleva nebo doprava?“ ptal se nahlas autobusák. „Doleva,“ zazpívali sborem asi čtyři cestující už z Čachovic. A takhle to pokračovalo až na hlavní do Nymburka.

S tím letadlem to, pane průvodčí, vlastně nebyl tak blbý nápad.

lukas.trejbal@denik.cz