Slunko zasvítilo do očí, na větvi stromu v naší zahradě se usadil neznámý čimčarák a proti mě si to moc pěkně korzovaly dvě poodhalené dívky se slunečními brýlemi a vyzývavými úsměvy.

Chtěl jsme jen na chvilku vyběhnout do krámku k Vietnamcům, protože jsem začal doma vařit vepřové srdce na divoko a zjistil jsem, že mi došel kmín. Což je u jídla, které se bez tohoto koření rozhodně neobejde, dost podstatná chyba. A teď, po vyběhnutí do světa, jsme měl rázem srdce na divoko sám v sobě. I bez kmínu.

Usmyslel jsem si tedy, že se projdu podél hradeb a elektrárny až do hypermarketu na Poděbradské. Na cyklostezce u hradeb kličkovali cyklisti mezi pejskaři. Proti mě jely dvě zmrzliny na kolečkových bruslích. Až pak jsem si všiml, že kornouty drží v ruce jakýsi mladý pár. Lavičky byly plně obsazené konverzujícími, dole u labského břehu házeli opozdilci rohlíky kachnám, které se však už pomalu začínaly starat o poletující hmyz. V parku bylo dokonce mezi dvěma stromy natažené lano, po němž přecházeli bosí provazochodci. Hotový letní jarmark!

Příjemně naladěn jsem došel až k hypermarketu, uvnitř nakoupil kmín a z celé té rozpustilosti i něco kocourovi Bohoušovi dobrého na zub. A zpátky. U elektrárny začaly kvést kočičky. Na Špičku směřoval pár v kraťasech vedoucí se za ruce.

Pak se však situace pohoršila. Cyklista jedoucí za mnou ve snaze mě objet nezvládl manévr a loktem mi jednu při předjíždění nadělil do ramene. A ujel, bez ohlédnutí, natož omluvy. Pazdrát jeden, proklel jsem ho nechtíc si přitom zkazit sluneční náladu. Za chvíli se mi u nohy objevilo psisko. Voříšek, vrtěl ocasem, očuchával mi nohavice a toužil si hrát. Tak jsem ho asi dvakrát pohladil, načež vzduch rozčísl ostrý hlas jeho paničky. „Kde seš Kristyáne, ty hajzle jeden. Zase zdrháš. Počkej doma, jak tě seřežu," hulákala paní s výrazem v obličeji, před kterým jsem udělal krok vzad i já. Natož Kristyán. Ten už byl dávno v prachu a vůbec jsem se mu nedivil. Krmiči kachen se dole hádali o poslední rohlík.

Přece jen je to jaro ještě mladé, řekl jsem si, když jsem dorazil domů. Srdce na divoko jsem okmínoval jako nikdy předtím. Pak jsem si otevřel okno a pozoroval, jak vánek roztáčí kola u bicyklů, které právě opravoval pan Šafařík na svém dvorku. 
A rukou jsem hladil Bohouše, který na parapetu žvýkal svůj pamlsek.

miroslav.jilemnicky@denik.cz