Loni jsem sice vynechal, nicméně vzpomínka na více než čtyřicetikilometrový výlet z před dvou let je stále natolik živá a příjemná, že letos už nedočkavostí nebudu moci dospat. To jsem možná přehnal, ale každopádně se budu těšit jako malý kluk.

Před dvěma lety jsem jel celou trasu s kamarádem a jeho desetiletou (!!!) dcerou. Kromě několika piv, které jsme s Alešem po cestě vypili, absolvovala mladá dáma všechno to, co my. Porci odšlapaných kilometrů, párečky na zastávkách a také se bez problémů vmísila do našich hovorů po cestě, které nebyly až tak intelektuálně náročné. Pravda, tehdy panovalo vskutku aprílové počasí. Zatímco dopolední část a tedy cesta do Kerska, do Semic až po přejetí na druhý břeh a otočku u Lysé svítilo ostré slunko 
a bylo velmi teplo. Pak se však v souladu s předpovědí obloha zatáhla, přišel slejvák a dokonce oblohu křižovaly i blesky. My zrovna šlapali po víceméně nechráněné cyklostezce kdesi u Kostomlátek a snažili se dojet co nejrychleji do příští zastávky, kostomlatské Sokolovny. Tam jsme všichni tři dorazili totálně promočení. „Mamince řekneme, že jsme se před deštěm schovávali, co to šlo. Ne že jí budeš povídat, jak se ti ta cesta mezi proudy deště hrozně líbila a že jsme schválně všichni projížděli kaluže po cestě," snažil se o výchovu Aleš, popoháněl dceru, aby pila horký čaj, zatímco jsme sušili svršky a venku se vyjasňovalo.

Byl to báječný výlet, statečná dívenka dostala na poslední zastávce na Žofíně od nás obou čokoládu, my si s Alešem dali poslední pivo. Bohužel to bylo úplně poslední pivo, co jsem si kdy 
s Alešem dal. Před pár měsíci jej našli oběšeného ve sklepě paneláku.

Já tedy letos pojedu Cyklootvírák jako svůj osobní memoriál Alešovi na památku. Škoda, tak rád bych, aby si Aleši i s dcerkou jeli zase po mém boku…

miroslav.jilemnicky@denik.cz